Odpověď:

Předpokládáme, že evangelia psali jejich autoři až nějakou dobu po Ježíšově smrti. Proto musíme brát v úvahu, že výroky nereprodukovali v doslovné, nýbrž obsahové podobě. Lze to představit i na jiných částech: jaká je objektivní podoba nápisu na kříži (tady nemohlo jít o přeslechnutí) - Ježíš Nazaretský, král židovský / To je Ježíš, král Židů / Toto je král Židů / Král Židů? Podobné je to i v ostatních případech, které se i přímo týkají Ježíše Krista. Pokud máme na paměti, že evangelium je Božím slovem a ne výnosem – Slovem pro lidi v konkrétní situaci – zachovává svou podobu důvěryhodného zdroje. A vždy se před literárním smyslem kladl důraz na duchovní význam (alegorický ve vztahu ke Kristu, morální vedoucí ke právnému jednání, anagogický přivádějící k Bohu). Tedy: nejen co bylo, ale čemu věřit, jak jednat a kam směřovat.

Doba nějaké literární archeologie již minula. Pečlivé třídění biblických úryvků na „ipsissima verba / logia“, různé prameny a vsuvky sice vedlo k rozvoji textové kritiky, nemůže se však obrátit proti existenci Ježíše, jeho učení, působení, zázrakům, smrti a vzkříšení. Vždyť Písmo svaté Nového zákona je slovem o Slovu, tedy svědectvím prvotní církve o Vykupiteli. Ačkoliv formulace mohou být relativizovány (že evangelista doplnil text vlastním vysvětlením či zdůraznil spirituální rozměr), její výpovědi učí pravdě, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou.