Odpověď:

Dnes se důsledněji rozlišuje mezi (spáchaným) prvotním hříchem Adama / Evy a (zatížením) dědičnou vinou každého člověka. Je jasné, že se dítě bez užívání rozumu neprovinilo osobně – ale nemá vztah k Bohu, jelikož je potomkem hříšných lidí.
Opačně i to „být s Bohem zadobře“ nevyplývá ze slušného života plného dobrých skutků, ale z víry v Syna, kterého poslal na svět (5. kapitola listu Římanům), protože jenom ona zbavuje tíhy provinění.
Protože se děti rodí s padlou lidskou přirozeností, poskvrněnou prvotním hřícem, mají zapotřebí, aby se znovu narodili křtem, aby byli osvobozeny od moci temnot a přeneseny do království svobody děti Božích,k níž jsou povoláni všichni lidé (KKC 1250)
Co se týká dětí, které zemřely bez křtu, církev nemůže nic jiného, než je svěřit Božímu milosrdenství, jak to také dělá při pohřebních obřadech za ně. Velké milosrdenství Boha, které chce, aby se všichni spasili, a Ježíšova něha k dětem, která ho pohnula k zvolání: „Nechte děti přicházet ke mě, nebraňte jim“, nám totiž dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu. (KKC 1261)

Toleranci není možné převést v dobrotínství; jako nelze ustoupit z vyznání, že věřím v jednoho Boha, abych neurazil třeba uctívače řeckého pantheonu – nelze opominout jaké poslání Bůh svěřil církvi pro, řekl bych, falešné ohledy. Vyznání víry zdůrazňuje, že Bůh si vyvolil společenství církve, aby v jednotě přivádělo lidi ke svatosti podle apoštolského učení. Dále k otázce eklesiologie zde .