Odpověď:

Autorství jednotlivých mešních modliteb je samozřejmě velice pestrá oblast: je mnoho autorů, kteří během dějin „přišli s troškou do mlýna“ (Ordo Romanus Primus pochází z 6. století a stal se základem dnešního tzv. „Mešního řádu“) a pokoncilní misál je sbírkou těchto autorů a jejich modliteb s přidáním zcela nových modliteb vzniklých v letech II. vatikánnského koncilu (o edici nového misálu se stará Kongregace pro posvátnou liturgii). Proto se v novém misálu nacházejí věci velmi staré, ale i věci dost nové. A to staré je často zároveň velmi dobré, jen ta stará formulace může někoho – právem – vyvádět z míry. Důvodem k archaickým obratům v mešní bohoslužbě nemusí být vždy nějaké staromilectví, ale prostě krása jazyka – krásně to zní. Zároveň může být důvodem snaha vyjádřit to, že se tady děje jakési poselství nejen pro tu naši generaci, ale zasahuje dlouhé dějiny. Že se v těch modlitbách vyjadřuje naše vyznání víry a to nás spojuje s našimi rodiči, prarodiči, prapra… Jasně, chápu ale dobře, že je to někdy problém a že může „náhodný příchozí“ nabýt dojmu, že je to něco o dvě stě let zpátky, tudíž že křesťanství patří do minulosti. Souhlasím s Vámi, a je to pak ovšem vážný problém a výzva, především pro tvůrce i překladatele mešních knih. Takové nové redakce misálu se dají určitě očekávat. Ale: vždy zůstane určité názorové napětí. Tedy to, co se jednomu zdá zastaralé, se jinému zdá krásné a vznešené a obráceně. Nekonečný příběh. Podobné spory se dějí například vždy při novém vydání kancionálu – typický příklad: někde se vynechá s nejlepším úmyslem píseň nebo se dá jiná formulace, někteří jásají, jiní se tím trápí a pláčou. To je „daň z katolicity“, tedy že je stále snaha sjednotit se, ale na druhé straně nabídnout velikou pestrost v osobním prožívání víry. Proto jakkoli je to někdy daň bolavá, je přesto velmi opodstatněná.

To „…podle Spasitelova příkazu…“ i mně nějak nezní moc dobře, proto tuto variantu jako celebrant prakticky vůbec nepoužívám (v misále jsou ještě další varianty). Zatímco ohledně modliteb „Otče náš“ a „Zdrávas, Maria“ bych asi hodně váhal, jestli přeložit víc do současné češtiny nebo ne(„vezdejší…“, „Zdrávas… milostiplná… požehnaná… i v hodinu smrti naší…“), nevím, byl bych na vážkách. A tak je to někdy i s mnohými dalšími modlitbami. Někteří to cítí tak, druzí jinak. Také moc záleží na tom, jak tato původně latinská formulace - Precepti salutaribus moniti… - tehdejší překladatelé podle svého cítění přeložili. Možná by se dalo použít v překladu nejen ten „příkaz“, ale také „rada“, „doporučení“, „vzor“ (podle slovníku mi to takhle vychází), a to hned zní jinak. Jinak ta formulace je tisíc let stará, pochází z 9. století. A připomínám, není v dnešním misálu jedinou variantou.

Přehnaný patos kněze je určité dědictví z dob, kdy se takto mluvívalo, monotónnost je zase dědictví z doby, kdy byla liturgie v latině a často se zpívala dost na stejném tónu. Přesto to trochu ustupuje, zvláště u mladších kněží. Ale i zde: někdo má radši civilnější slovní projev, jiný je zase právě naopak radši, když je tam toho patosu více.

Co se týče eucharistie neformálně prožívané, mnozí potvrdí, že právě takový zážitek, kde je opravdu vědomí sounáležitosti, větší vědomí osobních vztahů a tím často i prohloubení vztahu k Ježíši, že taková mše svatá měla (měly) pro jejich víru a vztah k liturgii velký význam. Problém ale nastává tehdy, když vyroste v nějaké takové trochu uzavřené skupině určitý duch elitářství: že prostě jen my tady u toho stolu, to je to pravý a původní, a to v tom studeným kostele je k ničemu. To mi nepřijde moc rozumné, je v tom kus jakéhosi kastovnictví. Na základě této přehnanosti jsou v některých současných úředních církevních formulacích ohledně slavení liturgie cítit určité protipóly, reakční vyjádření, která se bez zapojení zdravého rozumu mohou zdát také jako krajnost z druhé strany. Krajnost volá po druhé krajnosti kvůli vyvážení. Mše svatá, kde nejsou moc osobní vztahy, kde se postupuje přesně striktně podle rubrik, kde celebrant cosi brblá na stejném tónu, kdy se používají staré formulace nebo latina… je taky platná. Ano, to je důležité vědět. A brát vážně. Ano, ale…

Pamatuji si, jak jsem asi před sedmi lety měl s nějakými patnácti kluky školního věku na táboře mši svatou v lese. Přijel jsem tam za nimi na tábor jen na jeden den, vzal jsem je do Rožnova po Radhoštěm, aby si mohli vedoucí trochu odpočinout a dát dohromady. K večeru – hodně unavení – jsme ještě zamířili do zmíněného lesa, a tam byla bohoslužba. Když se pak vedoucí ptali, co se jim na táboře nejvíc líbilo, překvapila (byly tam nachystané fakt moc dobré hry) a potěšila mě odpověď, že právě ta bohoslužba, a že nikdy před tím ji takto nezažili. Ta sounáležitost, bratrství, Boží tajemství zjevující se v obyčejnosti a kráse. Vzpomínám na více takových bohoslužeb, třeba když jsme byli týden na lyžích a slavili jsme eucharistii ve společné jídelně… v Rumunsku v jedné zapadlé nádražní čekárně, když jsme se vraceli z hor a čekali přes noc na vlak… na útesu nad mořem u Marseille… Na to se nezapomíná. Přesto stejně rád slavím eucharistii v kostele s lidmi, kteří jsou zde přítomni a znají se někdy více nebo někdy méně.

A jestli chce formulace v misálu někdo změnit? Určitě. Právě teď se chystá další vydání. Určitě tam budou věci změněné, ale i věci, které editoři a překladatelé zachovají. Holt, dělají to lidi, každý to vidíme trochu jinak, určitý kompromis a respekt v této věci není nic špatného. Určitě to bude zase nedokonalé, ta mše svatá nám bude připadat také zase „lehce nebo těžce nedokonalá“. Zajímavé je to, že právě takové prostředí Ježíš vyhledával.
Přeji pěkný den.