Odpověď:

Argumentace chudými křesťany apoštolských dob nebývá ve všech ohledech správná. Sváteční jídelní soupravy si uchovávali nejen židé, ale i naše praprababičky. Namítnete-li, že někteří neměli ani na to jídlo, nezapomeňte, že slavení Eucharistie bylo záležitostí společenství. Jelikož se křesťané scházeli nejprve po domech, bylo to právě u těch, kteří byli schopni pozvat ostatní. Tím sice netvrdím, že vždy používali zlaté kalichy, ale pro velkou úctu volili lepší materiál než hliněné misky. I dnes je třeba zvolit důstojné „nádobí“, tedy pevné (a neprosakující), vzácné a odlišené. Určitě lze i ze standardních materiálů zhotovit cennější nádoby, než je běžně zlacený plech z mědi; užívá se i olivového dřeva – u kalichů s foukaným zlatým sklem. Stejně možné je užívat glazované keramiky (umělcem a nikoliv plácalem).

Nejnovější pokyny k Římskému misálu stanovují:
Posvátné nádoby ať se zhotovují z ušlechtilého kovu. Jsou-li zhotoveny z kovu, který oxiduje nebo je méně ušlechtilý než zlato, mají se zpravidla uvnitř pozlatit.
Podle uvážení biskupské konference, potvrzeného Apoštolským stolcem, mohou se posvátné nádoby zhotovovat také z jiných pevných materiálů, které jsou podle obecného úsudku v jednotlivých krajinách pokládány za ušlechtilé, např. z ebenu nebo z jiných tvrdých dřev, jen když odpovídají posvátnosti použití. V takovém případě má vždy přednost materiál, který se snadno netříští a nepodléhá zkáze. Platí to pro všechny nádoby určené pro uchovávání hostií, jako jsou paténa, ciborium, téka, monstrance a podobné.
Kalichy a jiné nádoby určené pro Krev Páně ať mají vrchní část zhotovenou z takového materiálu, který nevsakuje tekutinu. Nohu možno zhotovit z jiných pevných a důstojných materiálů.
Je úkolem umělcovým dát posvátným nádobám takový tvar, který by odpovídal zvyklostem jednotlivých zemí; ovšem tak, aby byly vhodné k liturgickému použití, k němuž jsou určeny, a zřetelně se lišily od těch, které jsou určeny k běžnému dennímu užívání. (IGMR 328-332)