Odpověď:

Obecně by se dalo říci, že inkulturace je setkání a následné propojování nebo prorůstání dvou (nebo více) kultur. Takových situací najdeme v historii mnoho.

Otázka, kterou pokládáte, má však zřejmě konkrétnější obsah. Dnes se velmi často hovoří o inkulturaci v souvislosti se vstupem evangelia (a života z křesťanské víry) do kultur dnešní doby. Ať je to kultura evropská, severoamerická, africká nebo jiná. V knize Inkulturace a požadavky modernosti (Refugium) se píše:

V novověkých dějinách euroamerické kultury se odehrává opravdové drama odluky mezi evangeliem a kulturou, na které poukázal Pavel VI. ve své encyklice Evangelii nuntiandi (1975).

V minulých staletích je totiž naopak patrná silná a životaschopná inkulturace křesťanské víry s tehdejší kulturou - baroko, románská kultura ... Jakkoli nebyla tato období zdaleka časem klidným a bezproblémovým, přesto je evidentní, že tato inkulturace tam skutečně nastala (mimo jiné to dnes potvrzuje výtvarné umění, architektura, hudba, literatura...).

Protože dnes žijeme pravděpodobně v době přelomové (jakkoli je těžké hodnotit objektivně nějakou dobu bez časového odstupu od ní, mluví se dnes vážně o tzv. změně paradigmatu), která je mimo jiné charakterizována napětím mezi novou osobní, národnostní, kulturní, vědní... autonomií na straně jedné a zodpovědností za globalizující svět na straně druhé, pak je tato inkulturace o hodně náročnější. Přesto je pro nás křesťany zcela novou a zajímavou výzvou a přínosem.

Nenáboženský člověk je člověkem poctivých pochybností a hledání, není mu nic samozřejmé a nutí nás křesťany poctivě promýšlet obsah naší víry. Pomáhá nám to pochopit ještě jiný důležitý aspekt: Církev totiž není jen správkyní pokladu evangelia, ale sama se stala určitým kulturním jevem (nakonec i evangelium v 1. stol po Kr. rostlo z nějaké specifické kultury). Nese si s sebou dějinami mnohá kulturní bohatství, ale také mnohé zátěže. To je něco, co nemůže být jinak. Kdyby někdo toto vyčítal dnešní církvi, byl by to jen výkřik emocí a neznalost. Problémem a výčitkou se to stává až tehdy, když bychom se jako křesťané nepokoušeli tato bohatství z minulosti zhodnocovat a zátěže se s odvahou vzdávat. A to se s většími nebo menšími úspěchy skutečně děje, vždy máme ještě něco před sebou.

Hledat cesty, aby evangelium mohlo vstoupit do dnešní mnohovrstevnaté kultury, to je inkulturace. Ta se nikdy nesmí zvrhnout na mocenské, povýšenecké a zideologizované přesvědčování lidí ze zkažené společnosti. Ale ani se nesmí zvrhnout na pouhé diskutování, na pokřesťanštěnou zábavu (zpřístupnění křesťanství za každou cenu) a proměnění evangelia na drobné, prostě na jakýsi mechanický až marketingový proces. Tato inkulturace má vždy šanci tehdy, kdy jejich nositelé především žijí z osobní víry v Krista, z vědomí odpovědnosti za ostatní křesťany, z dostatečného vzdělání a ochoty se rozvíjet, z odvahy, že dnešní doba je stejně dobrá pro radostnou zvěst o vykoupení jako jakákoli jiná před tím.

Odkazy:

• Katechismus katoliké církve (KKC čl. 854: Církev skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu“. Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista; pokračuje vytvářením křesťanských společenství, které „jsou znamením Boží přítomnosti ve světě“, a zakládáním místních církví; podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů; přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud jde o lidi, skupiny a národy, církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich a tak je přijímá do katolické plnosti.“)


• AMBROS, P. Církev, kultura, společnost, misie, Burget, 2000


• AMBROS, P. Kam směřuje česká katolická církev, Refugium, 1999


• AZEVEDO, M. C. Inkulturace a požadavky modernosti, Refugium, 2000


• JAN PAVEL II. K představitelům kultury, studentům a zástupcům nekatolických církví In Jan Pavel II. v Československu. Zvon, 1990


• HALÍK, T. Víra a kultura Zvon, 1995


• ARRUPE, P. Inkulturace jako metoda evangelizace Studie, 1980, č. 68