Datum vložení: 24.6.2004
Vždyť jen díky Zjevení Páně ve Slově eucharistické modlitby a pomocí tohoto Slova, ale nikoli přípravnými úkony kněze, se „corpus imperfectum“ (nedokonalé tělo) oběti „stává dokonalým“ (perfectum efficit). To, co kněz koná, není příčinou, jež působí účinek (causa efficiens). Kněz je jen „causa ministerialis“ (příčina služebná) proměňování. Skutečnou příčinou proměňování je živá přítomnost Krista, která nastává sua sponte ze svobodného a milostiplného rozhodnutí Božství. Jak potom ale může kněz rozhodovat o tom, kdo má mít a kdo nemá mít podíl na hostině?
V evangeliích není žádná opora pro vyloučení nepokřtěných ze společenství těch, pro něž byl ustanoven rituál pojídání chleba a pití vína.
Říkali mi, že nepokřtěný je zatížen hříchy a proto nemůže přijímat tuto svátost, ale i pokřtění během mše vyznávají, že zhřešili. A pokud byl hřích pojíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, pak tento hřích není křtem smyt, protže i pokřtění rozlišují a toto označují za dobré a ono za zlé.
Zásadní je prohlášení apoštola Pavla (1 Korinťanům 11,29) Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. To je dostatečně výmluvné. Ostatní vyplývá z logiky věcí: křest je první svátostí, která působí včlenění ke Kristovu mystickému tělu církve – bez něho není možné přijímat Kristovo reálné tělo. Eucharistie je největší slavnostní církve. Staré východní obřady výslovně upozorňují přítomné, že svaté přijímání náleží jen posvěceným lidem a před proměňováním nepokřtěné (katechumeny) posílají mimo.
Před křtem totiž člověk nemá vztah k Bohu – je lidské dítě a dosud nebyl „adoptován“ – (a stejně ho ztrácí osobním závažným hříchem), proto nemůže přijímat. Lehké hříchy toto spojení sice narušují, ale lítostí a vyznáním dochází ke smíření – z toho důvodu věřící upřímně vyznávají své slabosti a k posílení přijímají Eucharistii.
Dále ani ti, kdo nejsou součástí katolické církve, ač pokřtění, nemohou v ní běžně přijímat svátosti. Nejde o rozhodnutí, a tedy libovůli jedince, ale církve předávající svátosti.
Ježíš Kristus potvrdil Petrovi, že dává církvi moc na zemi stanovovat závazně věci, které mají platnost i na nebi. (Matouš 16,19)
Jinak přivlastnit si ovoce poznání dobra a zla je obrazné popsání snahy člověka rozhodovat, co je správné. Nesouvisí vůbec s rozumem, nýbrž se svévolí.
Otázka:
Můžete mi, prosím, vysvětlit, proč katolická církev odmítá podávat transubstanciovanou hostii lidem, kteří nejsou pokřtění?Vždyť jen díky Zjevení Páně ve Slově eucharistické modlitby a pomocí tohoto Slova, ale nikoli přípravnými úkony kněze, se „corpus imperfectum“ (nedokonalé tělo) oběti „stává dokonalým“ (perfectum efficit). To, co kněz koná, není příčinou, jež působí účinek (causa efficiens). Kněz je jen „causa ministerialis“ (příčina služebná) proměňování. Skutečnou příčinou proměňování je živá přítomnost Krista, která nastává sua sponte ze svobodného a milostiplného rozhodnutí Božství. Jak potom ale může kněz rozhodovat o tom, kdo má mít a kdo nemá mít podíl na hostině?
V evangeliích není žádná opora pro vyloučení nepokřtěných ze společenství těch, pro něž byl ustanoven rituál pojídání chleba a pití vína.
Říkali mi, že nepokřtěný je zatížen hříchy a proto nemůže přijímat tuto svátost, ale i pokřtění během mše vyznávají, že zhřešili. A pokud byl hřích pojíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, pak tento hřích není křtem smyt, protže i pokřtění rozlišují a toto označují za dobré a ono za zlé.
Odpověď:
Evangelia jsou písemným zdrojem o Ježíšově působení, takže neobsahují vše (Jan 21,25); proto „důkaz z mlčení“ je bez použití dalších zdrojů neplatný.Zásadní je prohlášení apoštola Pavla (1 Korinťanům 11,29) Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. To je dostatečně výmluvné. Ostatní vyplývá z logiky věcí: křest je první svátostí, která působí včlenění ke Kristovu mystickému tělu církve – bez něho není možné přijímat Kristovo reálné tělo. Eucharistie je největší slavnostní církve. Staré východní obřady výslovně upozorňují přítomné, že svaté přijímání náleží jen posvěceným lidem a před proměňováním nepokřtěné (katechumeny) posílají mimo.
Před křtem totiž člověk nemá vztah k Bohu – je lidské dítě a dosud nebyl „adoptován“ – (a stejně ho ztrácí osobním závažným hříchem), proto nemůže přijímat. Lehké hříchy toto spojení sice narušují, ale lítostí a vyznáním dochází ke smíření – z toho důvodu věřící upřímně vyznávají své slabosti a k posílení přijímají Eucharistii.
Dále ani ti, kdo nejsou součástí katolické církve, ač pokřtění, nemohou v ní běžně přijímat svátosti. Nejde o rozhodnutí, a tedy libovůli jedince, ale církve předávající svátosti.
Ježíš Kristus potvrdil Petrovi, že dává církvi moc na zemi stanovovat závazně věci, které mají platnost i na nebi. (Matouš 16,19)
Jinak přivlastnit si ovoce poznání dobra a zla je obrazné popsání snahy člověka rozhodovat, co je správné. Nesouvisí vůbec s rozumem, nýbrž se svévolí.
Na otázku odpověděl:
Marek Slatinský
