Odpověď:

O blud opravdu nejde, problém je spíše vysvětlit, co to je "duše" člověka. Autoři komentáře správně poukazují na zploštěné chápání pojmu duše a těla, které ve velmi často přítomné v našem myšlení. Víc než biblický máme v hlavě platónský model člověka. Tento velký řecký myslitel, inspirován pythagorejskou filozofií a orfickými mystérii, chápe duši jako nesmrtelnou substanci, která existuje již před tělesným narozením, a to ve světě idejí, pak je „uvržena“ do těla, které je pro ni jako vězení, po smrti je jejím cílem návrat do ideálního světa. K základním Platonovým prvkům antropologie tedy patří preexistence a postexistence duše vůči tělu.
Jenže příslušná biblická pasáž o stvoření člověka (tzv. 2. vyprávění) spadá svou redakcí do doby královské a o kontaktu s řeckou filozofií tedy nemůže být ani řeč. Staré hebrejské pojetí je diametrálně odlišné od pozdějšího Platónova modelu a lidská duše u Hebreů není stejná jako lidská duše u Řeků, je to prostě jen životní síla, která se ve smrti vrací k Bohu bez jakékoli konkrétní diferenciace jako duše toho konkrétního člověka. Člověk se stává živým tvorem (nefeš hajjah) po vdechnutí živoucí nebo oživující síly (nefeš). Podle tohoto pojetí sídlí živoucí síla v krvi, proto krev a nakládání s ní je vyhrazeno pouze Bohu. Ani později nenajdeme zvlášť propracovanou nauku o člověku, můžeme ji dedukovat pouze podle používaných pojmů.
Židovská antropologie se tedy odvíjela od tří termínů:
nefeš: znamená živoucí sílu, oživující princip
basar: tělesnost, zranitelnost
ruach: duchovnost, Boží dar, vztah k Bohu
Když je hebrejská bible přeložena do řečtiny, je pro pojem nefeš použito řecké slovo psýché (duše), basar je přeloženo jako sarx (tělo) a ruach zastoupí pojem pneuma (duch). Přičemž stále platí, že duše, tělo a duch vytvářejí jednotu a nejsou to samostatně existující substance. Tedy alespoň zpočátku. I v hebrejském učení o duši a tělu dojde časem díky vlivu řecké kultury k určitým posunům. Nejvíce to vynikne tam, kde se pojednává o smrtelnosti/nesmrtelnosti/vzkříšení člověka.
V hebrejské bibli se zpočátku otázka nesmrtelnosti vůbec neřeší. Alespoň v nejstarších vrstvách je nesmrtelnost chápána jako pokračování rodu díky potomstvu, děti jsou nositelé života svých předků. Člověk umírá a tím jeho viditelný fyzický život končí (proto nenajdeme u Židů kult předků), po smrti sestupuje do šeolu a tam vede jakýsi stínový život.
Odlišný pohled najdeme až v nejmladších knihách SZ, a to v tzv. deuterokanonických spisech, které vznikaly mimo území Palestiny a které již nesou jasné stopy řecké filozofie. Zde vyvstává otázka nesmrtelnosti a zmrtvýchvstání na pozadí problému odměny spravedlivého: Jestliže všichni končí svůj život v šeolu, říši mrtvých, má smysl snažit se dobrý život?
Například kniha Moudrosti obsahuje pojmy a kategorie inspirované platonizmem a chápané s hebrejskou mentalitou: „Bůh stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti…“ (Mdr 2,23) „Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne… I kdyby se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou naději na nesmrtelnost.“ (Mdr 3, 1.4) Tady je duše chápaná spíše v platonském podání, jako samostatná substance. Další příklad samostatné existence duše po smrti najdeme ve 2. knize Makabejských. Debata, zda člověk nějakým způsobem žije či bude žít po smrti, byla žhavá i mezi teologickými školami v Ježíšově době, farizeové zastávají vzkříšení mrtvých, zatímco saduceové, kteří se omezovali na Pentateuch, vzkříšení nevyznávají.
Nový Zákon a Ježíšovo učení nějaký systematický pohled na duši nedávají, Ježíš sám používá staré hebrejské modely ve farizejské interpretaci. Duše (řec. psýché) odpovídá hebrejskému nefeš ve smyslu života, oživující principu (Mk 10,39) a popisování setkání se Zmrtvýchvstalým svatopisci dávají jasně najevo, že nešlo o přelud, fantazma, ale skutečného vzkříšeného člověka.
Takže ač se v Bibli mluví o člověku jako tělu-duši-duchu, nelze je chápat odděleně ve smyslu platonského dualizmu, ale jako jednotu, přičemž tělo-duše-duch jsou charakteristické stránky člověka. V pozdějším teologickém zpracování víceméně splývá význam duše a ducha, takže se běžně mluví o člověku jako duši a tělu, jež tvoří jedinou přirozenost. Dlouhou dobu byl v teologii používán platonizmus a novoplatonizmus jako model myšlení, takže jeho dědictví pociťujeme bohužel dodnes.
Jestliže mluvíme o tom, že "duše žije po smrti", pak musíme být opatrní v tom, abychom jí nedávali nějaký éterický charakter, jakoby jedna část člověka (duše) se oddělila od zbytku (těla) a odcestovala do jiného světa. Právě pro nejednoznačnost tohoto výrazu a nejrůznější způsoby chápání je v současné době tendence nahradit slovo "duše" pojmem jako "sebe-vědomí", "já člověka", "identita člověka" „osobnost“ a pod. Tyto výrazu už nejsou tak náchylné k tomu, abychom jim přisuzovali samostatnou existenci a přitom zachovávají konkrétní identitu člověka. Duše (já, identita, sebe-vědomí) totiž opravdu není sama o sobě schopna života odděleně od těla. Život duše po smrti není schopností duše, ale darem Božím, duše člověka žije v Kristu. I po smrti je člověk v Bohu jako jedinečný tvor, není „něco“ nebo „nic“, ale stále je „ten konkrétní a jedinečný člověk“. A život v Bohu po smrti je chápán jako přechodný stav, který má vyústit v konečné celkové vzkříšení.
Asi se nám ještě dlouho nepodaří postihnout podstatu člověka se všemi nuancemi a teologická i náboženská řeč bude mít stále co upřesňovat. Ani pojetí, které jsem nastínil, není prosto všech problémů, může nás uklidňovat, že i myslitel formátu Tomáše Akvinského je přesvědčen, že pochopit podstatu duše lze jen s velkým úsilím a že to je nanejvýš obtížné. (De veritate X, 8 ad 8).