Odpověď:

Trochu bych si dovolil poopravit formulaci "církev jako prostředník mezi člověkem a Bohem". Církev není prostředník. Každý křesťan má osobní a bezprostřední přístup k Bohu. My jsme možná ještě poznamenání starozákonním chápáním kněžství. Ve SZ vystupují patriarchové, proroci a v době kultu Jeruzalémského chrámu především kněží jako prostředníci mezi Bohem a člověkem: sdělují Boží vůli, přinášejí oběti... Člověk koná náboženské úkony skrze ně (zjednodušeně řečeno). Ovšem pojetí NZ je již diametrálně rozdílné. Skrze Krista máme všichni přístup k Bohu Otci:
"Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou" (Ef 3, 10-12). A sv. Petr vysvětluje: "I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista" (1Pt 2,5).
V návaznosti na SZ pojetí a tyto NZ texty mluví 2. vatikánský koncil o tzv. obecném kněžství všech pokřtěných (srv. věroučná konstituce Lumen Gentium 10). Všichni pokřtění tvoří vyvolený Boží lid, kde jednotlivci mohou bezprostředně přistupovat k Bohu, čili zastávají úřad starozákonního kněžství. Mezi těmi, kdo přijali křest a jsou proto nositeli obecného kněžství, pak někteří přijímají svátost služebného neboli svátostné kněžství. Tito jsou pak ve službě nositelům obecného kněžství. Skrze nositele svátosti kněžství plní církev úkol vyučovat, posvěcovat a řídit společenství pokřtěných. Úkol vyučovat znamená především hlásat evangelium a vykládat pravdy víry (srv. Mk 16,15; 1Tim 4,12n). Úkol posvěcovat spočívá ve vysluhování svátostí. A nakonec úkol řídit je péčí o blaho celého Božího lidu (srv. KKC 871-896).
Nositelé služebného kněžství jsou tedy s ostatními věřícími "na jedné lodi" a mají plnit svěřený úkol, aby celé společenství rostlo ve víře a lásce.