Odpověď:

O podobě mše sv. může rozhodovat celebrující kněz do té míry, jak mu to umožňují přímo liturgické knihy (především lekcionáře a Český misál). V každé z nich je řada poznámek, které umožňují mnohé varianty mešní liturgie, což může být pro některé překvapující. Nad rámec této stanovené variability by kněz neměl jít.

Vynechání tajemství víry asi odkazuje ještě na vliv tridentské liturgie, kde takové aklamace v eucharistické modlitbě nebyly. Dnes tento dialog patří do všech eucharistických modliteb (s výjimkou jedné nově schválené pro mše pro rodiny s dětmi), proto se nesmí vynechávat.

Ohledně stání při eucharistické modlitbě hovoří pastorační direktorium České biskupské konference (zpravodaj ČBK 39, 3. 10. 2000) Smysl gest a postojů v liturgii církve tak, že se připouštějí všechny tři varianty: klečení, stání i sezení. Záleží totiž často na místních okolnostech a na úspořádání daného liturgického prostoru. Co je ale nejpodstatnější: onen postoj má vyjadřovat odpovídající vyjádření vztahu k prožívané liturgii. Můj osobní názor je, že by zde měla být přiměřená snaha o jednotu, vždyť i společné postoje vyjadřují – nebo nevyjadřují – jednotu místní obce. Ale: nemělo by se ale zdaleka propadat nějakému absolutismu! Někde je zvyk takový, jinde trochu jiný. Navíc jsou i lidé, kteří mají nějaký problém si kleknout nebo se postavit nebo si sednout, a to je třeba ve většině případů (pokud to nejsou nějaké ostentativní rušící pózy) respektovat. Obecně: přizpůsobit se tomu eucharistickému společenství, do kterého jsem právě – třeba jako host – přišel. Tak jako to děláme, když k někomu přijdeme na návštěvu.