Datum vložení: 7.11.2005
Měl bych dotaz ohledně „platnosti a závaznosti“ přikázání ve Starém zákoně pro křesťana. Většinou je mezi křesťany rozšířený názor, že SZ je užitečné číst, ale není pro ně závazný. Mě takový názor hraničí s marcionismem. Argumentují, že platí jen to, co je potvrzeno v NZ a udávají příklady nařízení, která dnes už prý stejně nikdo nedodržuje. Je to poměrně obsáhlejší problém, ale stručně asi takto. Přikázání SZ lze rozdělit do 3 oblastí:
1) Rituální jsou dle mého přeznačeny obětí Ježíše Krista;
2) Morální zásady – jsou platné stále a k jejich plnění několikrát vybízí i náš Pán (Mt 5,18-19; Mk 10,17-19…);
3) Příkazy řekněme „trestně-právní“ – toto je trochu problém a zajímá mě oficální stanovisko církve. Ve SZ je velice mnoho míst, kde za různá provinění jsou poměrně tvrdé tresty. Není vyjímkou trest smrti. Cizoložství, homosexualita, zabití jiného člověka...
Ve SZ jsou z mého pohledu i nepochopitelná nařízení ... viz.: Lv 19,19 je typický příklad. Dnes se běžně kříží různé druhy zvířat, pole se osívá smíšenými několikerým druhem semen a šaty utkané z dvojího (i vícerého) druhu vláken si odvážím tvrdit, že nosí každý. Jak se tedy má správně křesťan stavět k nařízením Starého zákona?
Předem děkuji.
Důvod je zřejmý: drtivá většina současných křesťanů nejsou Židé, takže nejsou vázáni předpisy, jež byly specifikem židovského národa. Je třeba si uvědomit, že v židovském národě nebyl rozdíl mezi „světským právem“, politikou a náboženstvím. Náboženské předpisy byly zároveň světskými a naopak. Žid (jako příslušník národa) byl židem (vyznavačem židovského náboženství). Tato prvotní identita byla narušena až s příchodem tzv. proselytismu, tedy konverzí příslušníků jiných národů k židovství. Proselytismus existoval ve dvou formách. Tou první formou byli proselyté v pravém slova smyslu. Ti se podrobili obřízce, rituální očistné koupeli a přinesli oběť. Tím byli „znovuzrozeni“ a jejich nový život „židovství“ znamenal zpřetrhání dosavadních vztahů a závazků. Dovedeno do důsledků se tím rušilo dokonce i předchozí manželství a synové z doby před konverzí neměli nárok na dědictví. Proselyta ztrácel své dosavadní občanství, stal se členem židovské komunity a byl pochopitelně vázán všemi příkazy a zákazy, které židovská komunita dodržovala. Druhou a mnohem častější formou byli tzv. „bojící se Boha“. Ti uvěřili v Boha JHWH, praktikovali předpisy o čistotě, dodržovali sobotu a Mojžíšský zákon. Ale nepodrobili se obřízce, zůstali občany svých zemí a plně se se židovstvím neidentifikovali. Četli spisy SZ a chodili do synagogy, pro ortodoxní Židy však zůstali jen jako „polokonvertité“, kteří byli spíše trpěni než respektováni. Na tyto „bojící se Boha“ narazíme poměrně často v evangeliích, a první konvertité-nežidé ke křesťanství pocházeli nejčastěji z jejich řad, protože v synagogách slyšeli kázání apoštolů. To samozřejmě mezi židokřesťany, hlavně z farizejského proudu, vneslo otázku, zda není nutné, aby se se židovstvím identifikovali plně.
Tuto problematiku řešila už prvotní církev na tzv. Jeruzalémském sněmu, jak o tom píše autor Skutků apoštolských v 15. kapitole: bylo rozhodnuto nenakládat křesťanům konvertovaným z pohanství žádné další břemeno, ale povzbudit je, aby se vyvarovali toho, co se Židům oškliví. Kultovní příkazy specifické pro židovské oběti, příkazy a zákazy židovského života tedy nebyly přejaty jako součást křesťanského života. Další krok, který vedl k odtržení křesťanské a židovské praxe, byl rok 100, kdy byli křesťané vyloučeni ze synagogy a zároveň se synagoga uzavřela vůči proselytismu.
V křesťanství zůstala centrálním bodem osobnost Ježíše z Nazareta, jeho učení a skutky. On nepřinesl žádný nový zákoník, ale to stěžejní na židovství opětovně správně nasměroval jako život pro Boha a pro bližní. A to se stalo i kritériem určujícím „pravidla křesťanského života“.
Otázka:
Dobrý den!Měl bych dotaz ohledně „platnosti a závaznosti“ přikázání ve Starém zákoně pro křesťana. Většinou je mezi křesťany rozšířený názor, že SZ je užitečné číst, ale není pro ně závazný. Mě takový názor hraničí s marcionismem. Argumentují, že platí jen to, co je potvrzeno v NZ a udávají příklady nařízení, která dnes už prý stejně nikdo nedodržuje. Je to poměrně obsáhlejší problém, ale stručně asi takto. Přikázání SZ lze rozdělit do 3 oblastí:
1) Rituální jsou dle mého přeznačeny obětí Ježíše Krista;
2) Morální zásady – jsou platné stále a k jejich plnění několikrát vybízí i náš Pán (Mt 5,18-19; Mk 10,17-19…);
3) Příkazy řekněme „trestně-právní“ – toto je trochu problém a zajímá mě oficální stanovisko církve. Ve SZ je velice mnoho míst, kde za různá provinění jsou poměrně tvrdé tresty. Není vyjímkou trest smrti. Cizoložství, homosexualita, zabití jiného člověka...
Ve SZ jsou z mého pohledu i nepochopitelná nařízení ... viz.: Lv 19,19 je typický příklad. Dnes se běžně kříží různé druhy zvířat, pole se osívá smíšenými několikerým druhem semen a šaty utkané z dvojího (i vícerého) druhu vláken si odvážím tvrdit, že nosí každý. Jak se tedy má správně křesťan stavět k nařízením Starého zákona?
Předem děkuji.
Odpověď:
Odpověď je nasnadě: pokud Vás zajímá oficiální stanovisko církve, je takovým přehledem vlastně Katechismus katolické církve (KKC). V otázce právní je referenčním textem Kodex kanonického práva (CIC), který uvádí praktické směrnice života v církvi. Takže to, co není obsaženo v těchto dvou textech, není aplikováno na aktuální život církve.Důvod je zřejmý: drtivá většina současných křesťanů nejsou Židé, takže nejsou vázáni předpisy, jež byly specifikem židovského národa. Je třeba si uvědomit, že v židovském národě nebyl rozdíl mezi „světským právem“, politikou a náboženstvím. Náboženské předpisy byly zároveň světskými a naopak. Žid (jako příslušník národa) byl židem (vyznavačem židovského náboženství). Tato prvotní identita byla narušena až s příchodem tzv. proselytismu, tedy konverzí příslušníků jiných národů k židovství. Proselytismus existoval ve dvou formách. Tou první formou byli proselyté v pravém slova smyslu. Ti se podrobili obřízce, rituální očistné koupeli a přinesli oběť. Tím byli „znovuzrozeni“ a jejich nový život „židovství“ znamenal zpřetrhání dosavadních vztahů a závazků. Dovedeno do důsledků se tím rušilo dokonce i předchozí manželství a synové z doby před konverzí neměli nárok na dědictví. Proselyta ztrácel své dosavadní občanství, stal se členem židovské komunity a byl pochopitelně vázán všemi příkazy a zákazy, které židovská komunita dodržovala. Druhou a mnohem častější formou byli tzv. „bojící se Boha“. Ti uvěřili v Boha JHWH, praktikovali předpisy o čistotě, dodržovali sobotu a Mojžíšský zákon. Ale nepodrobili se obřízce, zůstali občany svých zemí a plně se se židovstvím neidentifikovali. Četli spisy SZ a chodili do synagogy, pro ortodoxní Židy však zůstali jen jako „polokonvertité“, kteří byli spíše trpěni než respektováni. Na tyto „bojící se Boha“ narazíme poměrně často v evangeliích, a první konvertité-nežidé ke křesťanství pocházeli nejčastěji z jejich řad, protože v synagogách slyšeli kázání apoštolů. To samozřejmě mezi židokřesťany, hlavně z farizejského proudu, vneslo otázku, zda není nutné, aby se se židovstvím identifikovali plně.
Tuto problematiku řešila už prvotní církev na tzv. Jeruzalémském sněmu, jak o tom píše autor Skutků apoštolských v 15. kapitole: bylo rozhodnuto nenakládat křesťanům konvertovaným z pohanství žádné další břemeno, ale povzbudit je, aby se vyvarovali toho, co se Židům oškliví. Kultovní příkazy specifické pro židovské oběti, příkazy a zákazy židovského života tedy nebyly přejaty jako součást křesťanského života. Další krok, který vedl k odtržení křesťanské a židovské praxe, byl rok 100, kdy byli křesťané vyloučeni ze synagogy a zároveň se synagoga uzavřela vůči proselytismu.
V křesťanství zůstala centrálním bodem osobnost Ježíše z Nazareta, jeho učení a skutky. On nepřinesl žádný nový zákoník, ale to stěžejní na židovství opětovně správně nasměroval jako život pro Boha a pro bližní. A to se stalo i kritériem určujícím „pravidla křesťanského života“.
Na otázku odpověděl:
Petr Šikula
