Odpověď:

Vím, že v této chvíli je tato otázka nejdiskutovanější, proto se snažím podat obšírnou odpověď.
Papež je římským biskupem – a prvním z biskupů – proto musí nezbytně splňovat požadavky přijetí biskupské služby. Výslovně je uvádí Kodex kanonického práva v kánonu 378 jako pevnou víru, dobré mravy i pověst, zbožnost, horlivost, vlohy, vynikající charakter a teologickou odbornost. Dalším je stáří alespoň 35 let a rovněž již alespoň pět let kněžského působení. Kdo by se nemohl stát biskupem, nemůže se stát ani římským biskupem – papežem.

Přesný způsob volby Petrova nástupce stanovuje apoštolská konstituce „Universi dominici gregis“. Ta v odstavci č. 88 zdůrazňuje, že přijetím volby se biskup stává papežem – v souladu s CIC 332, že plnou a nejvyšší moc v církvi dostává papež přijetím zákonného zvolení spolu s biskupským svěcením. (Kdo by neměl plnost kněžství, musí být hned slavnostně svěcen na biskupa.)

Zdálo by se, že poznámka o zvolení ne-biskupa papežem ošetřuje výjimečný případ jmenování vynikajícího kněze kardinálem, který měl přijmout biskupské svěcení (podle kánonů 351 CIC). Avšak předčasnou smrtí papeže se stal nečekaným účastníkem konkláve (protože jmenováním získal práva i povinnosti: vztahovatelné na aktivní i pasivní volební právo) – bez plnosti svěcení. Dokonce se následně dodává, že by udělení biskupského svěcení zvolenému příslušelo kardinálu-děkanovi, jakožto předsedovi kardinálského sboru.

Hlavním smyslem je však právní stvrzení smyslu volby: Božím vedením určit nejvhodnějšího kandidáta. Papežem se vůbec nemusí stát kardinál nebo římský kněz. Článek 90 dále nevylučuje ani cizince.
Kupříkladu lze zmínit volbu Tedalda Visconti v roce 1271, který byl během konkláve ve Svaté zemi a navíc nižším klerikem. Na místě není údiv. Byl blízkým spolupracovníkem kardinála Jakuba da Pecorara, připravoval ekumenický koncil v Lyonu, navštěvoval přednášky Tomáše Akvinského v Paříži, v Anglii působil po boku kardinála Ottobona Fieschi (než se stal papežem Innocencem V.) a v Palestině jako vyslanec francouzského krále Ludvíka IX. – a dnes je znám jako blahoslavený papež Řehoř X. Pontifikát je záležitostí nejprospěšnější osobnosti (pokud je vybrána).

Téměř jistě vzejde papež ze sboru kardinálů, protože oni jsou vybírání z nejlepších biskupů jako poradci papeže. Ale mohlo by se stát, že zvolení kardinálem (příp. papežem) předejde volbu za biskupa (event. papeže), proto právo neklade tomuto překážky.

My jsme značně ovlivněni historizujícími filmy a „dokumenty“ o konkláve. Všelijaké pletichy rozhodně nepřicházejí v úvahu: kardinálové se mají v usebráni modlit, aby byli vnímaví pro Boží vedení. A za politikaření by je samé postihl nejpřísnější trest exkomunikace.
Jelikož je volba papeže zásadní pro budoucnost církve, máme ji také my doprovázet modlitbou. Konstituce dokonce pro ulehčení obtížného rozhodovaní zbavuje nadosmdesátileté kardinály povinnosti volby s ohledem na jejich stáří a vyzývá je k vedení modliteb v římských bazilikách.

Uvažoval jsem nejprve, za koho se modlit. Ale tak to nefunguje. My nevybíráme Bohu. My potřebujeme, aby Bůh ukázal toho, který zvládne budoucnost – o níž a o němž to ví jen On.



Jinak osobně bych poznamenal, že vhodným nástupcem Jana Pavla II. by byl například Dionýsius kardinál Tettamanzi; Kryštof kardinál Schoenborn či Klaudius kardinál Hummes. Ale vím, že se mým úvahám za týden zasmějete a čas dá za pravdu Duchu svatému.