Odpověď:

Až na věky.
U významných osobností užíváme několik stupňů, kterými titulujeme nezapomenutelné křesťany: ctihodný, blahoslavený, svatý. Rozlišuje se jimi význam pro církev. Svatí jsou bráni jako vzory pro celou katolickou církev; blahoslavené slaví určité společenství pro lokální význam nebo přínos řeholní rodině; a u prvně jmenovaných se jedná o úctyhodnost jako základ pro připomínání života a uvažování o vyzdvižení jejich úlohy v církvi.

Biblické úryvky vztahovaly termín „svatí“ i na všechny žijící pokřtěné věřící. Zvláště apoštol Pavel tímto označením připomínal křesťanům jejich úsilí o dokonalost v životě. Obdobně tomu bylo i se slovem „blahoslavení“. Kristus označil za blahoslavené ty, kteří žijí v soužení kvůli jeho jménu.

Omezením vznosných přídomků na zasloužilé (zesnulé) křesťany se bráníme lichocení druhým věřícím. I zbožnému sousedovi Novákovi je k prospěchu naznačovat, že má být svatý jako Josef dělník; než zastírat jeho nedostatky „ty jsi světec, bratře Jožine“.
Tolik k prvnímu významu.

Když liturgie označuje Marii jako blahoslavenou Pannu, překládá jednoduše latinský superlativ beatissima – tedy přešťastná Panna. Naše přídavné jméno tím nesnižuje její postavení; spíše poukazuje na plnost a blaho, kterého dosáhla.

Krom toho ještě ve vrcholném středověku nebyla striktně stanovena terminologie světců – výraz beatus (blahoslavený) se běžně používal i pro nezpochybnitelné světce, např. Beata Virgo Maria (Blahoslavená Panna Maria), beatus Petrus (svatý Petr), beatus Apostolus (blahoslavený Apoštol, tj. sv. Pavel) apod. Zvláště v případě Panny Marie se tedy jedná o zažitý úzus, ke kterému se přidává biblický text Lk 1,48: „ecce enim ex hoc beatam me dicent omnes generationes“ (doslova: „hle, od nynějška mě budou nazývat blahoslavenou všechna pokolení“).