Odpověď:

Tím nejobecnějším pravidlem je, že hlas svědomí je pro člověka závazný. Pokud mi tento vnitřní indikátor charakterizuje daný skutek jako hříšný, pak se skutečně morálně proviňuji. V případě pochybností, kdy člověk neví, zda je daný skutek hřích či ne, a nemá možnost pochybnosti odstranit, se má skutku vyhnout. V případě, že jej přesto uskuteční, dá se toto jednání obecně chakterizovat jako hříšné... Tolik morální teorie.
Člověk sám zjistí, že svědomí není něco konstantního, ale že prochází jistým vývojem. Z toho hlediska je nutná výchova svědomí a mravního cítění. K tomu slouží jednak mravní principy obsažené např. v Desateru, dále jejich rozpracování v morálce, ale především vlastní reflexe daného zákona. Jistý mravní příkaz mi může sice dělat "problémy", nesnadno se mi přijímá, ale přesto zde není k tomu, abych ho klidně odhodil jako nesmysl, ale abych nad ním přemýšlel a popřípadě dokázal pravdivě a kriticky posoudit svůj postoj. Už z toho důvodu je nutná konfrontace jak s dokumenty církve, tak např. s knězem.
V případě přetrvávajících pochybností ohledně vlastní hříšnosti se doporučuje následující: mít stálého zpovědníka, kterému mohu své pochybnosti svěřit a který mi pomůže s jejich vyjasněním. I v otázce svědomí se totiž můžeme setkat s tzv. úzkostlivým neboli svědomím, které člověka neustále vnořuje do pochybností. Na druhé straně existuje i svědomí laxní, které se přirovnává k "formanské plachtě, pod kterou se vše vejde". Tento člověk naopak nepovažuje za hřích takřka nic. Zatímco v případě skrupulantům je nutné vedení zpovědníkem, ve druhém případě se klade důraz na studium, modlitbu, četbu Písma, dialog a poctivost..
Takže kontrétní radou na Vaši otázku je: promluvte si o tom se svým zpovědníkem, řekněte mu, v čem pochybnost spočívá, a on Vám pomůže udělat závěr.