Odpověď:

Plně chápu Vaše rozpaky nad křesťanskou radostí. Skutečně přemýšlející člověk opravdu pocítí rozpor mezi tím, jaký je a jaký by měl být. Jsme-li dostatečně soudní, pak je jasné, že křesťanská radost se nevyčerpá "jakousi křečí ústních koutků" a zbrklým vykřikováním: "Radujte se, bratři, aleluja!!!" Je možná projevem nemoci naší společnosti, že se zabývá spíše něčím negativním a tragickým, než věcmi pozitivními, které by motivovaly. Stačí se podívat na televizní noviny a s tužkou v ruce určit poměr pozitivních a negativních informací. Nelze se pak divit, že jsme spíše smutní...
Křesťan si je, jak jste správně poznamenal, vědom své slabosti a toto vědomí může být opět příčinou spíše smutku, než jásání. Přirovnáme svůj stav - naši hříšnost - k tělesné nemoci: pak tělesné utrpení není určitě nic příjemného, nemáme tedy důvod se usmívat. Pacient, který dobře ví, že na jeho nemoc a trápení neexistuje lék, propadá beznaději. Jiné je to s pacientem, který, ač momentálně mu příliš lehko není, ví, že lék existuje, dostal ho a teď se pomalu uzdravuje. Toto je stav nás hříšníků: na jedné straně tíživé vědomí o vlastní nemoci, na druhé straně příslib skutečného uzdravení - pokud lék neodmítneme a budeme se držet rad lékaře, pak je uzdravení jisté. A to už není beznaděj, ale "radost". Úmyslně píšu "radost" v uvozovkách, protože zatímco smutek z nemoci je náš vlastní produkt, tato radost pochází z reálné nabídky vykoupení pro každého z nás.
Všiměte si, že např. sv. Pavel neříká "Buďte veselí, smějte se..." ale "Radujte se v Pánu, opakuji radujte se!" (Flp 4,4) Tedy radujte se ne sami nad sebou, ale proto, že máte naději... To, že se nachladíte nebo dostanete chřipku, není určitě nic příjemného, ale nebudete to brát tak tragicky, když můžete navštívit lékaře, dostat léky a vyléčit se. Není to úžasná věc? Jistě, my to pokládáme skoro za samozřejmost, a přece není to tak dávno, kdy se na dnešní "banality" umíralo.
Křesťanská radost tedy není v "přihlouplém" usmívání se, že si máme nasadit ráno "křesťanskou" masku, ale ve vědomí, že ač mi těžko a do pláče, přesto nejsem opuštěn. Narozením v Betlémě počínaje a smrtí na kříži konče nebyl Ježíšův život žádnou idylkou, naopak. Takže, když on sám tím vším prošel, myslíte, že by nás v tom nechal samotné, když prožíváme něco podobného?
Cesta, jak zakoušet opravdovou radost, je naučit se radovat z maličkostí, které nám připadají jako samozřejmé, ale ve skutečosti nejsou. Vemte si příklad ze sv. Františka. On byl plný radosti a přitom to nebyla křeč a život také neměl lehký.