Odpověď:

Obávám se, že Vás zklamu, protože názor na Euroústavu nemám. Politice moc nerozumím, ústavu jsem nečetl a politické otázky spíše konzultuji se svými farníky a přáteli, kteří jsou v této oblasti mnohem kompetentnější. Je to taková „dělba práce“, každý máme své oblasti zájmu a do těch mých se ani politika, ani ekonomika nevlezla. Odbornější názory lidí na Euroústavu, ať už kladné či odmítavé, určitě najdete v diskuzi k této otázce, podnětné jsou třeba úvahy a přednášky o Evropě prof. Tomáše Halíka.
Sjednocující Evropu mohu posuzovat jen na základě osobní zkušenosti. Vzhledem k tomu, že jsem většinu svých studií absolvoval v zahraničí, je pro mě tendence ke spojení, a tedy i přistoupení naší vlasti do EU, jednoznačně pozitivní. Jako malý stát si těžko můžeme dělat ambice na exkluzivní postavení vůči zbytku světa, nicméně můžeme čerpat ze zkušeností druhých a spolupracovat. To dle mého názoru EU umožňuje. Ale dělat politické a ekonomické prognózy se v tomto ohledu neodvažuji. Jen jsem si na vlastní kůži ověřil, co znamená „mezinárodní zkušenost“ díky kontaktu s příslušníky různých kultur, národů a kontinentů. Jsem přesvědčen, že se jedná o velmi cenné poznání, které umožní mnohem větší rozhled. Druhým důvodem, proč pozitivně hodnotím jednotící snahy, je samotný princip katolicizmu. Raná církev nebyla vázána na určitý stát, politiku, ani kulturu, ale byla zdůrazňována základní rovnost křesťanů a boření rozdělujících a izolujících „hranic“. Postupně se sice díky rostoucímu politicko-náboženskému vlivu Říma katolická církev na Západě „romanizovala“ a unifikovala, nicméně 2. vatikánský koncil znovu ocenil význam místní kultury a způsobu vyjádření víry, stejně jako zdůraznil postavení místní církve jako základní jednotky církve univerzální. Katolicizmus jako jednotící princip v tomto smyslu nepřehlíží specifika místních církví, ani je od sebe vzájemě neizoluje, ale umožňuje, aby jednotlivá specifika a vyjádření víry místních církví spoluvytvářely celkový „poklad víry“ katolické církve. Tedy nikoliv uniformita, ale jednota v různosti. Další podobná tendence je ekumenické hnutí, ale to už bychom se dostali daleko od tématu.
Jednotící snahy v Evropě tedy nevidím jako popření národní a státní identity, ale jako spojení sil a zkušeností pro budoucnost člověka. Já jsem v Evropě hrdý na to, že jsem Čech, v České republice zas na to, že „su Brňák“. Osobně jsem zatím nepocítil nějaký negativní dopad euroobčanství. Spíše pozoruji, že s globalizací jde ruku v ruce i glokalizace, takže ani do budoucna nemám obavu z toho, že byla naše národní identita utrpěla.