Odpověď:

Důvodů nenávisti vůči církvi by se dalo jmenovat mnoho. Může to být důsledek proticírkevní indoktrinace, vědomého tažené proti všemu, co s církví souvisí. To je případ různých sekularizujících proudů, marxismu-leninismu apod. Příčina nenávisti v těchto případech leží vně církve. Pak to jsou případy, kdy sama církev na takovém negativním postoji nese kus viny. Špatná osobní zkušenost s církví, znechucení v důsledku násilné výchovy, zkušenost selhání zástupců církve, neschopnost reagovat na konkrétní požadavky, osobní zranění – to vše se může podepsat na negativním postoji vůči církvi. V neposlední řadě nesmíme zapomínat na působení Zlého, které se mnohdy podceňuje. Na mnoha místech v evangeliích Ježíš předpovídá, že jeho učedníci to nebudou mít snadné. Nakonec ani on sám se nevyhnul nenávisti, ta dokonce viděno lidskýma očima triumfovala, ale Bůh byl silnější. Nemůžeme si proto myslet, že život církve bude životem v rajské zahradě, triumfálním tažením dějinami a světem. Naopak čím více se církev nechá svést touto sladkou vidinou, tím více se na ni bude útočit. S útoky se proto musíme smířit a chápat je jako součást svého života. Ze své strany se však musíme snažit, abychom sami nezavdávali důvod k odsuzování a potírání. Znamená to požadavek autentického křesťanského života, chránit se selhání v důležitých okamžicích, větší vnímavost pro potřeby člověka a sepjatost s konkrétním životem. Jako lidé musíme počítat s tím, že nikdo z nás není prost chyb a omylů, totiž dokonalé společenství bude bohužel stále jen předmětem snažení. Každý na svém místě, ať už jako věřící laik či součást hierarchie, musí usilovat o dobrý apoštolát. Je jednoduché a nespravedlivé svést vinu za špatný obraz církve ve společnosti na někoho jiného, ponejvíce na biskupy. Každý křesťan je zodpovědný. Nakonec mnoho z těch, kdo se zasloužili o obrodu církve, nebyli biskupy ani vyššími církevními hodnostáři, ale zcela řadovými „dělníky na Boží vinici“.