Odpověď:

Zde přinášíme několik názorů na toto téma:

R.D. Marek Slatinský
Proč? Zajímá a přitahuje fascinující osud. Stejně oblíbené byly pohanské ordinálie (prokázání neviny projitím ohně) a stejně oblíbené by bylo třeba očekávání ponorky se zlatým nákladem (kdo nakonec vyjde živý).

Člověk rád posuzuje druhé; pozoruje a poměřuje. Prostě život prožívá navenek. Ony „reality-show“ uspokojí podobnou zvědavost. Každý může být doma u televize, být normální a voyer zároveň.

Takovému lákadlu se těžko odolává. Bylo promyšlené, a proto čelit psychologické manipulaci ze strany médií vyžaduje stejně propracovanou strategii. Je na odbornících, aby zvláště rodičům nabídli oporu. Jako kněz se starám o pohled náboženství.

Chci tedy něco říci o zapojení věřících. Svoji odpověď nechci založit na rozšířeném mlčení, „no-comment“, „záleží na každém“, ani na módním mluvením o něčem, k čemu nemám co říci. (Povrchní komentáře o aktuálních věcech jsou mi proti srsti.) Autoři dokazují, že jsou „in“. Dokonce křesťané zlehčují účast Terezie Olivové (o kterou jde především), ale proto se také na nich splnil záměr tvůrců „pozoruj a pohoršuj se“. Nyní je na veškerá slova pozdě a přicházejí jen soudit. Nezabývám se tím, zda se toho věřící může zúčastnit, protože to znamená posuzovat, zda tam měla jít. Jenže ona tam je. Netrápí mě, že tam šla. Mě trápí, že tam je. Moje sestra v Kristu je v hrozném prostředí. Modlím se za ni. Ať to zvládne. Ne ať se drží. Ať vydrží ve zdraví těla i duše. Jiná slova nemají význam, než slova modlitby.
Jenže otázka zapojení do podobných akcí sahá hlouběji. Jedni vytvořili prostředí, druzí do něho vstoupili, ale dalším je určeno. Lidé jsou chyceni na vějičku umělého světa: v kouzelné bedýnce pozoruje svázané životy bez přírody, bez rostlin, bez zvířat, bez přátelství, bez hodnot. Orwell naruby. Nabízí se jim postavení nad ubožáky, ale vůbec netuší, kdo stojí za tím vším.
Divákům se tvrdí, že oni vybírají dobré a špatné. Vnímají sice, že se účastní ubohé televizní show, ale nemají sílu ji odmítnout. Svědčí o tom internetové komentáře: většina je odsuzujících, ale všichni se dívají! To je problém – že člověk nedokáže televizi vypnout; že nemá program mimo televizi. Až se vyřeší toto, nebude třeba spekulovat o jednom či dvěma pořadech.

Konkrétně, co by mohli rodiče svým dětem vysvětlit, je chyba lákadla – vidiny užívání luxusu – aby se kvůli ní ponížili pod ubohost. Horlivost v bláznovství neudělá z člověka vítěze, ale přibližuje ho zvířeckosti. Vždyť soutěžící ztratili svobodu a rozhodování. Byli přesvědčeni, že je důležité zůstat na podivném místě s lidmi, se kterými nemají nic společného a tak jsou v podstatě vydíráni týmem psychologů, režisérů i diváky. Rozhodně neplatí, že tě ohlídá starší bratr / big brother is watching you / nýbrž jsi loutkou v rukou bláznů. Nudu přerušují nepříjemné rozkazy, kterými se musí prodrat, aby se pozorovatelům zalíbili a zároveň se zbavili protihráčů.

Pokud bych měl televizi, napíšu vedle žalm:
Chci kráčet vždycky bezúhonnou cestou,
kéž vstoupí věrnost ke mně do nitra,
tak abych s nevinným a čistým srdcem
celým svým domem mohl procházet.
Nechci se dívat na nic hanebného,
oškliví se mi páchat nepravost,
kéž na mně žádná nikdy neulpí!
Falešné srdce se mi zhloubi příčí,
já o špatnosti nechci vědět nic.
Kdo na bližního skrytě nasazuje,
takového já budu potírat,
kdo pyšně shlíží, nafoukaně smýšlí,
takového já blízko sebe nestrpím.
Sám budu v zemi vyhledávat věrné
takoví ať jsou stále kolem mne!
Kdo jedná lstivě nesmí žít v mém domě
a neobstojí přede mnou, kdo lže.

David Petrla
Původně jsem chtěl napsat, že Vyvolení (dále VV) a Big Brother (dále BB) vedou soutěžící k porušování všech přikázání kromě přikázání Nepokradeš, ale pak mi jedna mladá příbuzná řekla, že jedna soutěžící v BB dostala za úkol ostatním krást.

Pochopitelně, třeba přikázání Nezabiješ není porušováno doslova. Je to jen naznačeno principem vylučování jednotlivých soutěžících, kteří se postupně „ztrácejí do vnějšího vesmíru,“ zatímco atmosféra houstne.

(Poznámka: Big Brother je anglicky Velký bratr. Jméno je převzato z románu George Orwella 1984, kde je Velkým bratrem míněn diktátor, který – prostřednictvím tajné policie – všechny své poddané neustále šmíruje kamerami.)

Aby bylo jasno: Českým a moravským katolíkům by mělo stačit, že soutěže, které podle jednoho průzkumu sleduje 90% školáků, označil pražský arcibiskup Miloslav Vlk podle ČTK za „destrukci kultury“ a olomoucký arcibiskup Jan Graubner za „vysoce nemravný program.“ Pro mne osobně by to byl dostatečný impuls k tomu, abych pořady nesledoval, pokud bych to snad jinak měl v plánu.

Máte pravdu, že tyto show nemají nic společného s reálným životem. Dobrý postřeh měl Jan Hoffmann, který je označil za novodobé gladiátorské hry. Patrně v narážce na muslimské teroristy napsal: „Dává-li dnes někdo kvůli zviditelnění všanc svoji sexualitu, dají jiní v nejbližších letech všanc i svůj život. A branami říše zatím zvolna procházejí primitivnější, avšak výrazně semknutější kmeny. A ty kmeny už štípou.“

Základní, vrozený problém pořadů, při nichž diváci nahlížejí do soukromí jiných lidí, je v nedostatku diskrétnosti a cudnosti. To se netýká jen VV a BB, ale i pořadů natáčených skrytou kamerou, rozhovorů, v nichž se odhalují intimní detaily, zkrátka bulváru – ať už se týká slavných nebo běžných lidí. Nemusí to být špatné vždy, ale jde o otázku míry a korektnosti.

Lze si asi představit solidní reality show: Oddělené ložnice, sprchy a toalety, samozřejmě bez kamer, slušné oblečení, intimní prostor, do kterého se soutěžící může alespoň na chvíli skrýt, pravidelný rozhovor s psychologem nebo knězem, možnost alespoň řídkých setkání s rodinou, hodnotné úkoly – a samozřejmě příležitost navštívit v neděli mši svatou... Jenomže nic takového se teď u nás neděje a naopak všechny detaily pořadů jsou vyladěny tak, aby se soutěžící co nejvíce „dusili ve vlastní šťávě“ a před diváky byli odhaleni jako zvířata v ZOO.

Právě tato „peprnost“ diváky přitahuje. Fungují zde stejné principy jako u časopisů, které žijí z klepů o slavných lidech. Informace o tom, že „herečka XY má ráda bernardýny“ patří k těm nejzbytečnějším věcem, které si můžete uložit do hlavy, ale někomu dává pocit familiárnosti se slavnými osobami a tím i jakési účasti na jejich nedefinovaně „jiném“ a „lepším“ životě. Reality show k tomu přidává příchuť Popelky – slavné lidi nejenom šmíruje, ale přímo vyrábí. Hollywoodu se dříve říkalo „továrna na sny.“ Tím je přesně vystiženo, čím nás média vábí, je to přitažlivost sladkého snění.

Diváci si skrze reality show zvykají na normalitu téměř všech nenormálností, které se v naší společnosti vyskytují. Počínaje výběrem soutěžících. Přesto bych si nedovolil říci, že většina soutěžících je „spodina“ a že mezi nimi září jako hvězda někdo, kdo se hlásí ke křesťanské víře. Nebylo by to fér. Toto je další negativní rys reality show: Divák má pokušení soudit osobnost amatérského herce jako celek, nikoliv pouze jeho výkon ve vile. Soutěžící jsou baviči, podobně jako herci v divadle nebo profesionální sportovci. Avšak uspořádání prostředí vnucuje domněnku, že je vidíme takové, jací skutečně jsou. To je – doufejme – iluze. Oni vědí, že jsou sledováni, a to ne zrovna strážnými anděly, ale obecenstvem, které chce „vidět krev“. Pozor na Kristův požadavek „nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

Tím se dotýkáme vaší poznámky, že děti, a nejen ony, mohou brát předváděné rozhovory a jednání jako společenskou normu. Máte žel pravdu. V zahraničí bylo ověřeno, že diváci (ženy prominou, ale zejména ony) mají tendenci omlouvat negativní jednání postav, které jim jsou sympatické, zejména v dlouhodobých seriálech. Jestliže sledujete „roztomilého nemravu“ desítky a stovky hodin, začnete jeho objektivně špatnému jednání přiřazovat rovněž pozitivní, nebo alespoň neutrální znaménko. Neuvědomíte si, že nejde o reálnou osobu v reálném životě. Podobně to bude platit asi i v reality show – „milý hoch“ se může hodinu po opuštění vily zachovat hrozně (jak to všichni známe ze svého života), ale v paměti divaček zůstane zafixován jako hezký hoch, třeba s jediným nedostatkem, docela „roztomilým a nevinným“, že je promiskuitní gay.

Děti by se měly doma naučit používat televizi a ostatní média tak, aby napomáhala jejich rozvoji. To znamená zapínat je jen na předem vybrané pořady. Je třeba jim v tom jít příkladem. Pokud nechci, aby se na VV dívaly moje děti, samozřejmě se na to nesmím dívat ani já. Většina pořadů nevhodných děti je nevhodných i pro dospělé. Výjimky existují v případě pořadů nevhodných z důvodu násilí, ale prakticky neexistují v případě pořadů nevhodných z důvodu erotiky. Umučení Krista není film vhodný pro malé děti a pro dospělé je vynikající. Erotické pořady však nejsou vhodné pro nikoho – přiznejme si to a buďme důslední, naše děti to poznají.

Pokud máme doma dospívající mládež, nezapomínejme, že jsme majiteli televizoru. Jeden americký autor na stesky rodičů dospívajících dětí reagoval: „Uvědomte si, že máte spoustu věcí, které vaše dětí potřebují, třeba peníze.“ Svázat vyplácení kapesného s dodržováním stanovených pravidel, mezi nimiž mohou být i pravidla o používání televize a internetu, není despocie, ale příprava na samostatný život, ve kterém přece existují pravidla snad úplně pro všechno.

Tato pravidla ovšem dětem vysvětlete (jsou vždy chytřejší, než si myslíte) a dodržujte je také. Je-li v počítači filtr zabraňující mým dětem v přístupu na pornografické stránky (a ten by tam rozhodně být měl), nesmím jej samozřejmě vypínat ani já, legitimní důvod k tomu neexistuje a starší děti to dobře vědí.

Poslední věta vašeho dotazu se týká účasti křesťanů v podobných soutěžích. Jistě křesťan v principu může soutěžit ve slušném pořadu typu reality show. Třeba soutěž Superstar nepředstavovala v tomto ohledu asi žádný problém (aspoň myslím, neznám příliš detaily). Ale VV a BB slušné nejsou a nesou s sebou mnoho rizik, počínaje nedostupností svátostí. Katolík není jenom povinen slavit každou neděli mši svatou, tato mše pro něj představuje pravidelnou dávku Boží milosti, bez které nemůže dobře žít. Pokud mši vynechá, bude další týden slabší a snadněji selže. A nezapomínejme na svátost smíření. Církev ji sice předepisuje jako povinnost pouze jednou ročně, ale ze zkušenosti víme, že to nestačí. Osobně bych si netroufl žít delší dobu někde, kde nemohu jít ke zpovědi téměř kdykoliv. Zpovědník by podle mého názoru neměl být z časového hlediska vzdálen více, než dejme tomu jeden týden. Prosit Boha o mimořádnou dávku milosti jako náhradu za milost, kterou jsem mohl a měl obdržet běžným způsobem, ale odmítl jsem to, není poctivé.

Další aspekt je apoštolát. Rozumím těm, kdo vidí reality show jako příležitost k apoštolátu moderními prostředky. Trocha kreativity přece neškodí! A svět patří Božím dětem, pro nás jej Bůh stvořil! My jsme zde domácí, ne hosté. Ale VV a BB nejsou realita stvořená Bohem, nýbrž pseudorealita stvořená lidmi, kteří nemusí mít dobré úmysly. Apoštol, který se vydává do tohoto prostředí, nemá v rukou žádné trumfy. Člověk, sedící na židli režiséra, rozhodne o tom, jak ho uvidí diváci. Pokud ho bude chtít zesměšnit, snadno toho dosáhne. Není to novinka, znáte přece tu scénu z evangelia... tu před Herodem. Kristus mohl jen mlčet. A to byl lepší apoštol, než my. Podle blahoslavenství dostanou zemi za dědictví tiší.

Hrajme tiše, radostně a trpělivě na svém hřišti, které je dost velké – je jím celý svět. Nemusíme hrát na hřišti nepřítele. Tento svět ďábel nestvořil, jen ho, naším prostřednictvím, pokazil. Proto ďábel Bohem stvořený svět nenávidí a má rád světy paralelní, jako jsou světy reality show.

A co opak apoštolátu – pohoršení? Vzpomínáte si na to, že Kristus adresuje jedny ze svých nejtvrdších slov těm, kdo svádějí k hříchu? Doporučuje jim jisté cvičení s mlýnským kamenem na krku. Máme spoluzodpovědnost za všechny zlé skutky, ke kterým jsme inspirovali jiné.

Je třeba dobře pochopit podstatu apoštolátu, kterou není uchvacující osobnost a tvář. Je jí služba, vyzařování lásky a ctností v každodenním životě, spojené s vhodným slovem ve vhodný okamžik. A klidně přitom můžeme být krásní a sympatičtí, jenom si nesmíme myslet, že to je rozhodující a že to je naše zásluha. První křesťané se stávali mučedníky, protože důsledně plnili své povinnosti Božích dětí. Jednu skupinu křesťanů chytili na zakázané mši svaté. Ptali se jich, proč se scházejí v okamžiku nejtvrdšího pronásledování, proč nezůstali doma. Odpověděli: „Bez eucharistie nemůžeme žít.“ Mnoho světců bylo milých, sympatických a krásných. I dvanáctiletá svatá Anežka Římská. Vlnu obrácení mezi patricijskými rodinami však nezpůsobila její vyhlášená krása, ale to, že si pro své heroické vyznání víry nechala utnout hlavu.

To neznamená, že příjemná osobnost je malá hodnota, naopak. A jestliže se už nějaký křesťan do podobné soutěže zapojil, modleme se za něj, ale není žádný důvod se na něj dívat.

Zdeněk Drštka
Co se týče zmiňovaných pořadů, rozhodl jsem se je zcela ignorovat, stejně jako druhdy populární soutěž “Česko hledá superstar” – či spíše ještě usilovněji. Jsem toho názoru, že sledování těchto pořadů odpovídá chování, které bylo či snad ještě je trestné či spadá do kategorie deviací, byť snad léčitelných.

Na Katolickém týdeníku mě překvapuje, jak rychle dokáže měnit názory – v 35. čísle vyšel dosti kritický článek na adresu těchto pořadů, ale již v 36. čísle se objevil rozhovor s “věřící účastnicí”. Inu, vítr vane, kam chce, a korouhvičky bere s sebou.

Ač je to nepopulární, s názorem otce arcibiskupa souhlasím. Je totiž jeden z mála, kdo se dokázal postavit proti názoru v současné době dosti rozšířenému, že Terezie Olivová je jakousi “reprezentantkou katolíků” v tomto pořadu. Osobně mám značný odpor vůči samozvaným zástupcům. Sám jsem katolík, ale nikdo se mě neptal, jestli chci, aby mě a mou církev někdo reprezentoval v pořadu tohoto druhu. Osobně dost pochybuji, že by církev měla mít v takovémto prostředí “zastupitelství”. Nejsem oprávněn posuzovat něčí vztah k Bohu, ale nemohu se zbavit dojmu, že katolická, resp. křesťanská profilace může pro zmiňovanou účastnici být spíše jen určitou “rolí”, způsobem vymezení se vůči konkurentům v soutěži, event. sebezviditelnění, než osobním postojem. Přihlášení se ke křesťanství je podle mě možná jen jeden ze způsobů, jak na sebe upozornit. Pochybuji, že byla vedena opravdu upřímnou snahou získat žurnalistický materiál a přesné informace o dotyčném pořadu z první ruky a ničím jiným; tak naivní být nemůže. Krom toho mi změna Radio Vatikán – úchylná soutěž přijde jako příliš radikální skok na to, aby byl myšlen upřímně.

Někteří katolíci se s její účastí v oné soutěži ztotožňují a těší se, že by snad mohla vyhrát, což by pro církev byla úžasná výhra a reklama. Nejsem si jist, zda církev potřebuje právě takovou reklamu. Budeme snad pro příště jásat nad tím, že vítězem v soutěži o největší množství vypitého rumu vyhraje katolík? Nebo když se katolík stane vítězem “tajného závodu” na našich silnicích (tzn. projede několik vesnic stopadesátikilometrovou rychlostí)? Bohužel podobné značně krátkozraké myšlení je pro naše souvěrce (zvláště z mladší generace) typické – podobnou absurdní situaci jsme mohli pozorovat při finále soutěže “Největší Čech”, kdy se na českém křesťanském internetu objevila výzva k hlasování pro Antonína Dvořáka, aby se vítězem stal “opravdový a nefalšovaný katolík”.

Dost mi také vadí, když se bude katolická církev v naší zemi posuzovat podle jedné s odpuštěním exhibicionistky – těžko nacházím pro dobrovolné účastníky těchto pořadů jiný název. Afér jsme už měli dost, nevím, jestli potřebujeme ostudu ještě větší. Nejsem si krom toho zcela jist, zda Tereza Olivová obstojí v onom pořadu zcela s čistým štítem. Nevím; nesleduji ho. Myslím, že už tak je dost ostuda pro katolickou církev, že někdo, kdo se za katolíka prohlašuje, se zdiskreditoval účastí v této soutěži. Dost na tom, že jsou nám dosud vyčítány náboženské války “ve jménu církve”; teď nám roste další problém. Už se objevují v bulvárních periodicích výkřiky “Tereza je věřící, přesto brala drogy!”. Nevím, co je na tom pravdy, ostatně mi po tom nic není. Ale problém pro mě jakožto pro věřícího katolíka to je.

Mnohem více bych uvítal, kdyby byla církev reprezentována např. výherci ve vědomostních soutěžích – jmenujme např. AZ kvíz. Kupodivu se nic takového neděje – naposledy se tak stalo snad před sedmi lety, kdy pravidelně vítězil student Biskupského gymnázia v Brně. Buď je to tím, že v těchto pořadech se mohou objevit jen ti lidé, kteří skutečně něco dokáží, nebo se vítězové nepotřebují zviditelňovat poukazem na své vyznání.

Nepřikládám diskusím o dotyčných pořadech takovou důležitost. Soudil jsem, že odmítavý postoj k nim zaujme většina lidí s IQ větším než velikost košile. Bojím se, že mi mnozí souvěrci připravili zklamání – a že masová podpora Terezy Olivové v katolických kruzích připravila zklamání v očích soudných lidí tohoto národa.

David Macek
Komentář před zveřejněním pořadu BB (srpen/2005)
Souhlasím téměř bezvýhradně s tím, jak Jiří Zajíc či Jeroným Klimeš (viz. KT) hodnotí obě reality show. Sám jsem měl v úmyslu pořady ignorovat, podobně jako nedávno oba ročníky české Superstar. Nicméně díky hledání nových pěveckých hvězd nakonec nejvíc zazářily osobnosti, které se úplně vymykají duchu doby: přirozenou skromností až plachostí, srovnanými životními prioritami, vděčností za své povolání a pevným odhodláním, že půjdou dál svou úzkou cestou.
Ze zvědavosti jsem se podíval na jeden z úvodních dílů VyVolených a ejhle dva frajery (jeden se chlubil desítkami žen a druhý tím, že jeho známosti nikdy nepřesáhly dva týdny) jasně převálcoval ženatý otec dvou dcer, který diváky ujistil, že v jeho případě žádný sex nebude.
Promiňte, ale nejsou reality show pro nás křesťany zajímavou příležitostí? Opravdu se mezi námi nenajde nikdo, kdo by těch sto dnů před kamerami proměnil v originální a stravitelné svědectví o Kristu? Přes počáteční značný odpor si zvykám na představu, že náš Velký Bratr Ježíš může dát někomu ze svých vyvolených i takové crazy poslání.
Prosím vás o modlitbu za jednu osobu z našeho středu, která do toho jde.

Komentář k 16.9.2005
Všichni svorně odsuzujeme reality show jako takovou (včetně řady autorit - J.Zajíc, J.Klimeš, M.Vlk, J.Graubner, M.Horálek, T.Halík,... - ovšem i sama účastnice Tereza), takže vlastně moc nevím, o čem v tomto směru ještě diskutovat. Na hodnocení Terezina rozhodnutí k účasti je už taky trochu pozdě. Ať se to komu líbí nebo ne, v těchto dnech se z ní stává jedna z mála mediálně známých katoliček (které jsou ty další?) a záleží na ní i na nás, jak s touto (možná "nespravedlivou") hřivnou naložíme. Reakce otce arcibiskupa Graubnera mi bohužel připomněla staletý zápas církve proti (nesporným) zlům moderny - teprve na 2. vat.koncilu jsme jako světová církev dozráli ke konstruktivnějšímu přístupu; snad v Čechách a na Moravě nejsme pozadu víc než nějaké to půlstoletí. Jistě, biskup má razantně odsoudit zlo a je jen dobře, že se náš metropolita vyslovil. Odvažuji se však tvrdit, že účast v reality show přes její zvrácenost "nutně k hříchu nevede" (mimochodem - včera zaznělo, že si vyjednala mj. účast na nedělní bohoslužbě...?!); nepřímé srovnání Terezy s návštěvníky nevěstince raději nechám bez komentáře. Rád bych Terezina přímého diecézního biskupa i nadále vnímal především jako moudrého pastýře se širokým otcovským srdcem.
Zajímají mě nyní v podstatě jen dvě otázky. Opět bez ohledu na cokoliv - Tereza jako katolička nás ostatní v té "jámě lvové" skutečně reprezentuje. Co můžeme teď udělat pro to, aby svou roli zvládala se ctí? A jak můžeme napomoci tomu, aby odpovědně (AMDG:-) využila mediální prostor, který se před ní otevře po odchodu z domu?