Odpověď:

Starokatolická církev patří mezi standardní křesťanské církve. Její členové nejsou v plném církevním společenství s katolíky, jak se běžně rozumí tomuto názvu. Katolická církev (jedním z charakteristických znaků je uznání papežova primátu mezi biskupy) sdružuje věřící různých ritů (odtud řecko- nebo římskokatolická církev). Starokatolická církev mezi ně nepatří. Na druhé straně věrouka této církve je k věrouce katolické velmi blízká.

Původ názvu "starokatolická" je dobře vystižen v utrechtském prohlášení starokatolických biskupů z r.1889: "Zachováváme starokřesťanskou zásadu, charakterizovanou sv. Vincencem Lerinským (+ před r.450): 'Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické.' Podle toho zachováváme víru staré Církve, jak zůstala vyjádřena v ekumenických vyznáních víry a ve všeobecně uznávaných dogmatech a rozhodnutích ekumenických koncilů Církve prvního tisíciletí. Všechny pozdější nauky přijímáme pouze v tom, v čem se shodují s učením staré Církve."

Starokatolická církev vznikla ze společenství katolíků, kteří se nesrovnali s kontroverzně vnímaným dogmatem o neomylnosti papeže (resp. jurisdikčním primátu) schváleném na prvním vatikánském koncilu (1869-70, svolal Pius IX.). Viz starokatolické "Mnichovské prohlášení k svatodušním svátkům 1871" http://www.starokatolici.cz/prohlmnichov.html

Dogma o papežské neomylnosti umožňuje, aby papež ve velmi specifických případech prohlásil určité učení za dogma, tedy pravdu závaznou pro každého katolíka, aniž by s ním rozhodoval obecný koncil. Může tak rozhodnout pouze ve věcech víry a mravů a musí to prohlásit zvláštním způsobem "ex cathedra", a samozřejmě jako v každém dogmatu musí jít o učení, které má oporu v tradici církve, resp. Bibli. Prohlášení dogmatu o neomylnosti papeže se opíralo o přesvědčení, že formuluje jen to, co se už dříve věřilo. Viz "Neomylnost a církevní autorita (K. T. Overberg)" http://krystal.op.cz/amen/2000/Amen6-00.htm#Neomylnost

S "výkonem dogmatu" souvisí prozatím pouze dvě papežská prohlášení "ex cathedra" - vyhlášení dvou ze čtyř mariánských dogmat, o "Neposkvrněném početí Panny Marie" (Pius IX.) a "Nanebevzetí Panny Marie" (Pius XII.). Obě formulovala starobylé učení církve a obě byla podložena prací generací teologů. Navzdory tomu je ovšem rovněž pravda, že dogma o papežské neomylnosti může působit jako výkřik do tmy Pia IX., který byl politicky zatlačen do kouta novým italským státem, přišel o vládu nad staletými církevními državami, což nikdy nepřijal a do konce života žil prakticky jen v izolaci papežského paláce. Také je pravda, že výklady dogmatu (druhý vatikánský koncil, papežové) se vyslovují k výjimečnosti užití "ex cathedra", Jan Pavel II. poměrně revolučně vyzýval k diskusi o roli papeže přijatelného pro všechny křesťany.

Ale zpět ke Starokatolické církvi. Nelze mluvit o tom, že by nějaká církev byla "v církevních trestech". Jde o jinou církev než Římsko/Řeckokatolickou a žádné tresty formulované Kodexem kanonického práva se na ni nemohou vztahovat. V českých podmínkách je ovšem poměrně citlivá otázka přecházení římských katolíků ke starokatolíkům, zejména kněží (důvod jejich odchodu z katolické církve mnohdy není věroučný). Je pochopitelné, že člověk, který odejde z katolické církve (ať už kamkoliv a z jakéhokoliv, třebas spravedlivého důvodu), je v ní takzvaně exkomunikován, čímž se ovšem spíš konstatuje stav vyloučení z života církve, který už stejně nastal. Podobně knězi, který odchází ze služby církvi nebo jeho jednání je s touto službou neslučitelné, je biskupem odebráno pověření sloužit v ní svátostmi (mimo výjimečných případů), je tedy suspendován. Apod. Dá se ovšem předpokládat, že člověk, který se rozhodne odejít z katolické církve, ví, co dělá a může dobře sloužit tam, kam odešel.

Zdá se, že Starokatolickou církev v České republice výstižně vyjadřuje jejich často uváděný program, a to, že "chce být katolickou alternativou, otevřenou současnému člověku a jeho potřebám." Více http://www.starokatolici.cz/