Odpověď:

Nadšení pro vstup do celibátu a tak se dát plně do služeb Kristovy církve bývá jedním z důsledků obrácení. Člověk pocítí Boží blízkost a to mu dá tolik energie, že by mohl "obrátil celý svět". Jenže toto emocionální nadšení časem přejde a je zcela normální, že ochladnou i naše předsevzetí. Povolání k duchovnímu stavu a tím i k celibátu není záležitostí jednoho nadšeného souhlasu, ale je to dlouhodobý proces. Právě proto, že se člověk stane indiferentní ať už vůči celibátu či manželství, může s odstupem posoudit, zda ono povolání je od Boha či pouze od člověka. A právě teď se musí začít opravdově modlit, aby poznal své poslání a dokázal ho přijmout.
Pochybnosti přicházejí, ačkoli se už jednou člověk rozhodl. Dokud toto rozhodnutí není oficiálně potvrzeno (řeholními sliby či svěcením), je to stále doba rozhodování. Nelze zavírat oči před tím, že by člověk "mohl jít i jinou cestou"; celý život se nedá žít se zavřenýma očima. Myslím si, že je dobré, když si přizná, že "by skutečně mohl" žít jinak. Důvod, proč se pak rozhodne jít tak či onak, bude pocházet od někoho jiného, než je sám - od Boha.
Domnívám se, že to, co prožíváte, odpovídá zkušenosti prakticky každého člověka, který nastoupil cestu za Božím voláním. Nebojte se znovu a stále prosit v modlitbě za rozpoznání povolání, popřípadě doporučuji své pochybnosti probrat se svým duchovním vůdcem či zpovědníkem.