Odpověď:

Uvedený seznam "101 herezí vzdoropapeže" je dost účelovým obviněním celé katolické církve po Druhém vatikánském koncilu, osoba Benedikta XVI. je jen zástupnou ikonou. Žalobce Patrick Pollock patrně patřil do skupiny tradicionalistů, kteří se nesrovnali s reformami posledního koncilu. O příspěvek do diskuse rozhodně nejde - myslím, že se neočekává odpověď, spíš jde o potřebu potvrdit si, že odpor vůči aktuálnímu směřování církve je oprávněný.

Je poněkud problematické, nepříliš vstřícné a myslím i nepravdivé tvrdit, že jen pravověrný katolík může být spasen a ostatní jsou ztraceni, ale budiž. Ovšem není od věci definovat si, co to vlastně je pravověrné katolické učení. Laicky řečeno to vždycky bylo to učení, které mělo oporu ve Zjevení, tedy Bibli a bylo podporováno a formulováno oficiálním magisteriem církve, tedy koncilem v jednotě s papežem. Druhý vatikánský koncil nepochybně právně řádným koncilem byl a jeho závěry jsou tak závazným katolickým učením. Heretikem je ten, kdo mu zásadně odporuje. V případě uvedených 101 herezí tedy není heretikem papež Benedikt, který hlásá učení v souladu se závěry nejen tohoto koncilu, nýbrž právě Patrick Pollock, který ho obviňuje. Hereze je zásadní odchýlení od učení církve na obě strany, tedy jak směrem k liberalismu, tak k zatuhlému konzervativismu.

Hlavní argumentace P. Pollocka se opírá o výroky po tridentském koncilu (16.st.), zejména pak o texty 19. století, ale církev je mnohem starší. Jen v liturgii je ohromný rozdíl mezi tridentskou mší a lámáním chleba, jak popisují apoštolové a jejich žáci - jak v novozákonních knihách, tak v jednom z nejstarších křesťanských spisů Didaché. Přesto jde o stejnou eucharistii, jen slavenou v různých dobách a společnostech. Tridentské reformy byly ve své době velmi radikální a je absurdní, aby se zkamenělý tradicionalista opíral právě o ně.

Jsou věci v katolickém učení neměnné a vždy pravdivé (dogmata), ale také plno jiných, které se mění. Z jiného soudku - např. potřeba a nutnost lásky v životě člověka je pravda pravdivá vždycky, ale jinak se projevuje u desetiletého a jinak třicetiletého člověka, jinak u vdané ženy a jinak u řeholníka.

Je důležité zmínit, že nebylo zrušeno žádné dogma, základní článek křesťanské, resp. katolické víry. Druhý vatikánský koncil žádné dogma ani neformuloval. Nešlo o dogmatický, ale pastorální koncil, tedy jak žít a předávat víru v současném světě. Jako tridentské reformy reagovaly na novou situaci začátku novověku, reformy posledního koncilu totéž dělají dnes.

Ptáte se, co si má katolík myslet. Myslím, že by hlavně měl myslet. (Neberte to osobně:)) Měl by přemýšlet, čemu a komu věří a nenechat si jen servírovat názory jiných. Je to velmi dobrý způsob, jak se naučit reagovat i na útoky a využít je ve svůj prospěch, ať už jakýkoliv.