Odpověď:

Vážená tazatelko, spolupracovníci serveru Katolík opravdu mají o knize Šifra mistra Leonarda alespoň rámcovou představu. Není divu, vždyť se jedná o velkou karikaturu Ježíše Krista a jím založené církve. Její autor vsadil na osvědčenou metodu, jak snadno získat popularitu – obvinit nějakou mírumilovnou a nepříliš oblíbenou skupinu lidí, v tomto případě katolíky, ze spiknutí. Ví, že lidé čtou o spiknutích rádi a od katolíků mu navíc nic nehrozí, snad kromě odpuštění a modliteb. A to už se vyplatí!

Nejprve se přiznám, že jsem Brownovu knihu, která se v originále jmenuje The Da Vinci Code, nečetl a ani to nemám v plánu. Nechci totiž vydavatele a autora žádným způsobem podpořit. Přesto si troufnu o ní psát. Snad bude stačit, že jsem o ní přečetl řadu recenzí, zejména zahraničních. Dokonce jsem shodou okolností několik z nich přeložil, i když většinou nebyly vydány. Ale ještě důležitější je jiná věc: Ta kniha mi připadá téměř důvěrně známá. Myšlenky, které jsou v souvislosti s touto knihou zmiňovány, jsem už četl v jiných knihách a článcích v desítkách variací. Dan Brown je původní jen v tom, že starou známou esoterickou antikatolickou polévku míchá nepatrně jiným způsobem, než mnozí před ním. Ptáte se na Opus Dei a katolickou církev. Dovolím si pořadí odpovědí obrátit – nejprve se podíváme na Brownova tvrzení o katolické církvi a potom o Opus Dei.

Příběh začíná vraždou kurátora v Louvre. Do pátrání se zapojí hlavní hrdina Robert Langdon (v připravovaném filmu jej hraje Tom Hanks), Sophie Nevue (Audrey Tautou) a milionář sir Leigh Teabing (Ian McKellen). Trio hrdinů, kterým je stále v patách jako vražedný stín mnich Silas (Paul Bettany) z katolické organizace Opus Dei, během pátrání odhaluje temné spiknutí z dějin katolické církve – dobře ukrývaný podvod o tom, v čem vlastně spočívalo pravé učení Ježíše Krista. Zajímavé je, že se nakonec ukáže, že hlavním zloduchem v tomto případě byl někdo jiný – zakončení románu je díky tomu poněkud křečovité a prozrazuje snahu autora vyhnout se případným soudním sporům kvůli pomluvě. Pátrání připomíná skautskou honbu za pokladem – hrdinové postupují od hádanky k hádance, které jsou všechny velmi primitivní. V jednom případě třeba zkoumají „starobylý semitský text,“ který je ve skutečnosti psaný anglicky pozpátku pomocí zrcadla. Dobrý úkol pro mladší skauty nebo spíš starší vlčata. Jindy mají za úkol sestavit z anglického slova „planety“ (planets) „ohromujících 62“ jiných slov. Sophii, která pracuje jako policejní expertka na kryptografii, se to za pomocí slovníku za tři dny podaří. Peter Millar, recenzent londýnských Times, jich za 30 minut bez slovníku našel 86. Tento úkol by možná skautskou družinu na hodinu zabavil. Během honičky se pochopitelně rozvíjí romantický vztah mezi Robertem a Sophií, kniha je však v tomto ohledu krotká a připomíná červenou knihovnu. Není divu, jde o román pro ženy.

Hypotéza Dana Browna

Pro nás je důležité, jaké hrozné tajemství to katolíci už dvacet století skrývají. No jasně: Je to stará známá povídačka o manželství Ježíše Krista s Marií Magdalénou. Podle Browna byla Marie Magdaléna hlavní z apoštolů, byla ženou Ježíše Krista a měla s ním dítě. Tělo Marie Magdalény bylo „svatým grálem,“ protože v sobě neslo „Kristovu krev.“ Najít „svatý grál“ znamená objevit hrob Marie Magdalény a pokleknout před jejími kostmi. Potomstvo Ježíše existuje do dnešních dob. Katolická církev tento fakt tají a dokonce se Kristovy potomky snaží fyzicky zlikvidovat. Naštěstí je chrání mocná tajná organizace, která katolické církvi odporuje – tzv. „Převorství sionské.“ K tomuto spolku patřily četné historické osobnosti – třeba Newton, Victor Hugo nebo, jak naznačuje název knihy... Leonardo da Vinci. A právě Leonardo do moha svých děl zakomponoval narážky na skutečnou pravdu. Například na obraze Poslední večeře prý není vedle Krista zobrazen mladý apoštol Jan, ale právě Marie z Magdaly, Mona Lisa symbolizuje harmonii ženského a mužského principu a podobně. Pravé náboženství, které Kristus hlásal, bylo náboženstvím „posvátného ženství,“ se sexuálními mystérii a bez maloměšťáckého puritánství a nesmyslného dogmatu o Kristově božství. Tuto nauku prý vymyslel císař Konstantin, aby mohl pomocí křesťanství lépe vládnout. A tak dále... Některá v knize „odhalená tajemství“ jsou až neuvěřitelně pubertální. Vchod do gotické katedrály má prý symbolizovat... ženský pohlavní orgán.

Nemá nejmenší smysl v tom všem hledat skutečný dějepis. Recenzentka Sandra Miesel píše, že byla při čtení románu několikrát mile překvapena, že narazila na nějaký historický údaj, který odpovídal skutečnosti. Vždy však byl utopen v množství zcela absurdních hloupostí. Problém je v tom, že Dan Brown tvrdí v předmluvě knihy, na svých webových stránkách a v mnoha rozhovorech, že je jeho kniha historicky přesná. Nechce se mi příliš věřit, že by to doopravdy mohlo někoho poplést. Tak například „Převorství sionské“ skutečně existuje. Jde však o esoterický a recesistický spolek, založený v roce 1956 ve Švýcarsku, který má asi tucet členů. V mnoha případech musí snad i Dan Brown vědět, že nepíše pravdu. Uvádí třeba, že v roce 1975 byly v Paříži objeveny pergameny dokazující, že legitimními dědici francouzského královského trůnu jsou dodnes Merovejci, kteří byli svrženi v roce 751. Jde o velmi známý případ odhalených padělků. Pergameny v roce 1967 zfalšovali tři francouzští esoterici a uložili je v Národní knihovně. Je to podobné, jako kdyby někdo strčil do Národního muzea v Praze padělek pluhu Přemysla Oráče.

Dan Brown a katolická církev

Teorie, že Ježíš Kristus byl někdo jiný a učil něco jiného, než říkají křesťané, provázejí křesťanství od počátku. Vždycky tak či onak reflektují momentální intelektuální módu a dost přesně odrážejí názory toho či onoho interpreta. Dnes už se ani moc nepokoušejí vyvracet učení církve, které se celých dva tisíce let nezměnilo – vyvracejí se jen mezi sebou. Tento postoj dobře vyjádřil italský diktátor Benito Mussolini, který zamlada napsal: „Ježíš pravděpodobně nikdy neexistoval. Anebo jestli existoval, byl malým a ubohým člověkem.“ Každý autor se snaží využít Krista ke hlásání svých idejí: Tak Bedřich Engels v něm viděl revolucionáře, Adolf Hitler bojovníka proti Židům. Na pomyslném trůnu tuposti pravděpodobně sedí anglický profesor John Allegro, který „objevil“, že „ježíš“ bylo ve staré Palestině jméno halucinogenní houby. Podobně teorie „posvátného ženství“ je „náboženství“, které jakoby vymyslel sexuolog Radim Uzel: Z gnostiků si bere tajemno, ne však duchovní rozměr. Ze starých kultů plodnosti a sexu, jejichž obřady připomínaly spíš dnešní diskotéky než bohoslužby, přebírá sex, ne však plodnost. I Danu Brownovi lze nicméně přiznat alespoň jeden bod k dobru: Jeho pojetí Ježíše se staví proti jiné dnes propagované a ještě mnohem trapnější koncepci: že byl homosexuál.

Dan Brown zmiňuje především dva populární mimobiblické prameny, které údajně vyvracejí verzi kanonických (oficiálních) biblických knih: Svitky z Kumránu u Mrtvého moře a apokryfní evangelia. Ty první popisují mimo jiné učení essénů, kteří prý byli pravými předchůdci Krista. Ty druhé prý popisují učení gnostiků, kteří prý byli pravými Kristovými nástupci. Ve skutečnosti jsou jak Svitky tak Apokryfy seriózním biblickým badatelům většiny křesťanských vyznání dobře známy. Nejenom, že se je katolická církev nikdy nepokoušela utajit, ale naopak významně přispěla k jejich studiu. Oba tyto prameny pravost křesťanského pojetí ostatně spíše potvrzují, i když rozdílným způsobem. Kristus nebyl ani essén, ani gnostik. Esséni byli něco jako hyperultraortodoxní Židé, farizeové na druhou. Zatímco Ježíš například hájil právo člověka v sobotu dělat některé práce, které zakazovali farizeové a zákoníci, esséni měli psané pravidlo, že v sobotu nesmí chodit na záchod! Gnostici byli esoterickou sektou, nebo spíše skupinou sekt, která tvrdila, že apoštolové nepředali pravou nauku biskupům, které ustanovili jako své nástupce, ale jim – gnostikům. Gnostický Ježíš nemá téměř nic společného s Ježíšem křesťanským – je Božím „avatárem,“ podobně jako Kršna, a káže tak, že vedle toho snad i blábolení pana Bendy o vesmírných lidech vypadá docela rozumně. Některé konkrétní nauky gnostiků i gnóze jako taková jsou odsouzeny v Bibli v apoštolských listech.

Zastavme se blíže u tzv. „apokryfních evangelií“, která křesťané nevybrali jako součást Bible. Existuje jich několik desítek, jsou již od starověku všeobecně známá a velmi rozdílná. Většinou se jedná o zbožné romány, které popisují život Ježíše, jeho matky a pěstouna, případně prvotní církve, podobně jako třebaDen, kdy zemřel Kristus od Jima Bishopa nebo Jeho království od Mika Waltariho. Některá z nich jsou krásná a hrála značnou roli v rozvoji katolické zbožnosti, zejména tzv. Jakubovo protoevangelium, z něhož církevní tradice převzala jména rodičů Panny Marie Jáchyma a Anny. To jsou ale výjimky – většinou jde o texty pochybné kvality a většinou je slušně prokázán jejich poměrně pozdní původ. Mnohé z nich vyšly knižně i v českém překladu, některé vícekrát. Pro Brownovo esoterické povídání jsou nejdůležitější „evangelia“ gnostická, což byly věroučné texty gnostických sekt, Brown cituje z tzv. Filipova evangelia a Tomášova evangelia. Tomášovo evangelium je asi nejznámějším gnostickým textem vůbec. Tváří se jako sbírka Ježíšových výroků a tato jeho forma vedla mnohé badatele k názoru, že se jedná o starší texty, než jsou biblická evangelia, protože ta mají formu ucelených příběhů. Tito badatelé vycházejí z předpokladu, že cokoliv jednoduššího musí být vždy starší, než něco složitějšího. Asi nikdy neviděli moderní kostel. Tomášovo evangelium, které je ve skutečnosti asi mladší, než kanonická evangelia, se ke gnózi hlásí už svými prvními slovy „Toto jsou tajné výroky, které pověděl Ježíš...“ Výroky v něm uvedené můžeme rozdělit do tří skupin: Výroky, které jsou převzaty z Bible (nebo z nějakých společných pramenů, z nichž čerpali i novozákonní autoři), výroky, které jsou oproti Bibli pozměněné, a výroky zcela nové, nebiblické. První kategorie má pochopitelně kvalitu prvotřídní, u druhé kategorie jsou provedené změny buď k horšímu, nebo bezvýznamné, kategorie třetí obsahuje několik zajímavých vět mezi převahou výroků zcela nepochopitelných komukoliv, kdo není gnostik.

Uveďme si příklady výroků druhé a třetí kategorie z Tomášova evangelia. Nejprve se sluší uvést text z Písma. Je to podobenství o ztracené ovci, jak je zachyceno v Bibli:

Biblické Lukášovo evangelium, kapitola 15, verš 4:

Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se, neboť jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Tato slova jsou nádherným vyprávěním o obětavém pastýři, který se nasazuje pro „nezdárnou“ ovci a raduje se nad jejím návratem. Jsou to útěšná slova, povzbuzení a výzva pro každého, kdo se cítí být nedobrým a touží po Boží blízkosti a odpuštění. A jak byl „vylepšen“?

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 107:

Ježíš řekl: „Království je podobné pastýři, který má sto ovcí. Jedna z nich, ta největší, zabloudila. Nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, dokud ji nenašel. A jak byl unaven řekl té ovci: ‚Mám tě rád víc, než těch devadesát devět.‘“

Hlavním rozdílem je vložení slova „ta největší“. Tím se smysl výroku podstatně mění a to k horšímu. Jsou to slova o pastýři, kterému se zaběhne ne už prostě „jedna ovce ze stáda,“ ale klenot jeho stáda – bílá ovce mezi černými, ovce předem zvláště milovaná. Gnostický editor tohoto výroku chtěl pravděpodobně upozornit na to, že gnostická sekta, nemilovaná křesťanskou církví, je ve skutečnosti v Božích očích nejcennější. Hodnota tohoto textu pro běžného pokorného člověka se tím ale zcela ztrácí.

Pokud by chtěl někdo tvrdit, že gnostická varianta je původní a biblická varianta vznikla církevní úpravou, musel by vysvětlovat, jak je možné, že nějaký raněcírkevní teolog dokázal viditelně zdokonalovat Ježíšovo učení. Pak by sice Ježíš byl gnostikem, ale byl by oním blábolícím potulným kazatelem, nikoliv fascinující osobností.

Dále uvedeme příklad textu, který v Bibli vůbec není.

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 114:

Šimon Petr řekl: „Kéž by Mariham od nás odešla, neboť ženy nejsou hodny života.“ Ježíš řekl: „Hle, já ji povedu, abych z ní udělal muže, aby se i ona stala živým duchem, rovným vám mužům. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebes.“

Mariham je zde Marie z Magdaly. Tento text zmiňuje i Dan Brown. Překvapivá věc, viďte? Ano, gnostici skutečně opovrhovali ženami, mimochodem stejně jako esséni! Obě tyto skupiny opovrhovaly také sexem a plozením. Život v celibátu považovaly za nutný a nenáviděly veškerou hmotu. Oproti tomu Bible – a v ní nejvíce evangelia – si žen váží a celibát sice hodnotí vysoko, ale manželství rovněž. Její názor na vztah ducha a hmoty je dokonale vyvážený. Vůbec nejvyšší hodnocení ženy, jaké si lze představit, je pak obsaženo v úctě, kterou katoličtí a pravoslavní křesťané vzdávají Ježíšově matce, Panně Marii. Považují ji za nejdokonalejší Boží stvoření, vyšší, než andělé. Brownovi připadá, že je Bible málo materialistická a příliš proti sexu, ale aby si přitom bral na pomoc gnostiky, je absurdní. Bible je ve srovnání s nimi v dobrém slova smyslu zcela přízemní. Je-li Bible od nauky o „posvátném ženství“ vzdálena tisíc kilometrů, jsou od ní gnostici vzdáleni světelný rok.

Teď je asi vhodný okamžik uvést, že ani v jednom apokryfním evangeliu se nepíše o Ježíšově potomstvu. Tedy to, co podle Browna obsahují, v nich vůbec není. A když už jsme u toho uvádění na pravou míru, napravme také asi největší Brownův omyl: Tvrdí, že nauku o Kristově božství přikázal křesťanům císař Konstantin. Bylo by ztrátou času vyjmenovávat dlouhou řadu argumentů proti tomu – je to naprostý nesmysl. Uveďme jediný důkaz: O Kristově božství se píše nejenom v Bibli, ale také v naprosté většině apokryfních evangelií. A většinou zdůrazňují Kristovo božství ještě mnohem více, než Bible, která je velmi střízlivá. Výjimkou jsou pouze právě evangelia gnostická, která Krista považují za Boží emanaci, zjevení, případně za anděla. Ani s tím by však Dan Brown nesouhlasil.

Dan Brown a Opus Dei

Téměř každý člověk zná nějakého katolíka a ví, že to není žádný predátor. Teorie spiknutí opírající se o temné kejkle babiček ve vesnickém kostele a jejich starého dobrosrdečného faráře by nebyla přesvědčivá. Nezbývá, než uprostřed nepoctivé katolické církve odhalit pochmurné jádro, nějaké obskurní bratrstvo spříseženců.

V minulosti hráli roli obětních beránků nejčastěji jezuité (www.jesuit.cz). Dnes se s nimi o tuto čest stále více dělí některé nedávno vzniklé organizace, například kněžský řád Legionáři Krista (www.legionariesofchrist.org) nebo právě Opus Dei (www.opusdei.cz).

Nezdá se, že by Dan Brown skutečně o Opus Dei něco věděl. Má zřejmě nějakou romantickou představu, jak by měla vypadat typická pochybná katolická organizace a někde v esoterických kruzích zaslechl, že by Opus Dei mohlo takovou organizací být. Noční můra našla své jméno a stala se kulisou dramatického příběhu o chudákovi Leonardovi. Mnich Silas je veskrze démonická postava – albín, který dostal od šéfa řádu příkaz vraždit lidi. Poslouchá na slovo, protože však pociťuje výčitky svědomí, řeší ten rozpor drastickým pokáním – omotává si kolem stehna ostnatý drát a podobně. Noviny New York Times mimochodem napsaly o skutečném Silasi z Opus Dei: Jmenuje se Silas Agbim a je černoch středního věku původem z Nigérie, otec tří dětí. Šedivé má jenom vlasy. Tento srdečný člověk bydlí v Brooklynu, pracuje jako broker na burze a jeho žena Ngozi je emeritní profesorkou knihovnictví.

Opus Dei není řádem, jeho členové nejsou mniši a nenosí hábity, jak Brown také uvádí. Naopak, když Opus Dei ve třicátých letech dvacátého století začínalo, byla mu právě skutečnost, že jeho členové nenosí hábity, často vytýkána. Opus Dei připomíná spíše některé protestantské misijní organizace s globální působností. Je laické, i když je v něm také malé procento kněží a v čele stojí biskup. Je to moderní apoštolská skupina, která vznikla před Druhým vatikánským koncilem, ale předjímala už některé změny, které tento koncil přinesl – zejména obnovený důraz na to, že i katoličtí laici musí usilovat o svatost. Své poslání vidí v šíření evangelia a v poskytování vzdělání ve víře a duchovního vedení lidem, kteří chtějí žít své křesťanství s větší hloubkou a důsledností. Lze u něj hovořit o jisté radikalitě, ne však ve smyslu fundamentalismu nebo slepé poslušnosti, ale ve smyslu náročnosti na sebe sama a soustředěnosti. Lidé v Opus Dei se snaží hodně studovat, profesionálně vyniknout a zdokonalit se. Přitom používají klasické křesťanské duchovní prostředky jako je modlitba, častá účast na mši, každodenní četba Bible, zpytování svědomí a podobně. Není na tom nic tajemného.

Zajímavé je, že Opus Dei vydalo o připravovaném filmu až překvapivě mírumilovné prohlášení, které najdete zde:

www.opusdei.cz/art.php?p=13335

Organizace v něm tvrdí, že nebude vyzývat k žádným demonstracím nebo bojkotu filmu, ale že prosí lidi, kteří chtějí vyjádřit nesouhlas se Šifrou, aby tak učinili hmatatelně a podpořili katolická apoštolská díla v Africe – jak ta, která provozuje Opus Dei, tak aktivity jiných katolických sdružení a řádů.

Mnoho fanatismu v tom nenajdeme, že ne? Inu tohle prostě není žádná teroristická organizace. Psal jsem na začátku odpovědi, že útočit na katolíky se vyplatí. Je to tak. Nedávno jsem četl rozhovor s biskupem Echevarrií, který Opus Dei vede, a řekl v něm, že se za Dana Browna denně modlí.

Když se za vás katolíci modlí, máte to dobré. Je však ještě něco lepšího – katolíkem se stát. Zkuste si Terezo přečíst nějakou dobrou knihu o Ježíši Kristu nebo o prvních křesťanech. Doporučuji vám třeba Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. Je riskantní začínat si cokoliv s Bohem, protože se do něj můžete náhle bláznivě zamilovat, jak se to kdysi stalo i mně. Ale nic lepšího vás v životě potkat nemůže.