Datum vložení: 17.10.2001
1) Údajně tvrdíme, že se Orthodoxní oddělili od Římskokatolické církve. Nevím, já to nikdy netvrdil a kdo to konkrétně byl, jsem nevypátral. Pokud myslíte text v Základech křesťanské víry, pak je zapotřebí si jej přečíst důkladně ještě jednou: Behem dejin dochazelo v cirkvi k nejruznejsim roztrzkam. Tak v 11.stoleti doslo k odlouceni vychodnich cirkvim tzv. pravoslavnych. V 16.stoleti doslo k roztrzce v zapadni Evrope. Vznikly ruzne protestantske (evangelicke) cirkve. Puvodni cirkev, od ktere se ostatni cirkve oddelily, se nazyva "katolicka", to je "vseobecna" ci "otevrena pro vsechny". Počátek Pravoslavné církve je tedy v původní jediné všeobecné (katolické) církvi.
2) Problém "filioque" pochází ze západního chápání Trojice podle nicejsko-cařihradského vyznání víry. Smyslem formulace "Duch vycházející z Otce i Syna" je vyjádřit stejnou podstatu všech osob v Trojici. Celý problém ale nepočíval v samotné formulaci "z Otce i Syna", jak ho prosazovala západní církev, nebo "z Otce skrze Syna", jak ji zastávaly církve východní. Kořen neshod byl už v samotném způsobu myšlení západu a východu a rozdílný důraz v učení o Trojici. Na Západě se klade zásadní důraz na soupodstatnost, stejnou podstatu Otce, Syna a Ducha. Jde tedy o esenciální pojetí imanentní Trojice. Na Východě se uvažuje spíše ve sféře intratrinitární ekonomiky a zdůrazňuje se dynamika božského života, která se projevuje v dějinách spásy: Otec, pramen všeho bytí, posílá Syna a ten dává Ducha. Přece snad východní ortodoxní křesťané nepopírají, že by Duch svatý byl Bůh jako ostatní osoby Trojice? Nebyla otázka "filioque" pouze teologickou záminkou k déletrvajícím disciplinárním problémům?
3) Neomylnost papeže je přísně omezena a nevztahuje se na politická rozhodnutí (srv. KKC 890-891). Že se papež jako představitel katolické církve omlouvá, beru jako pozitivní fakt. Žádná z církví nemá pouze světlou minulost (dokonce ani Othodoxní). A jsou dva přístupy k minulosti (to platí nejen o církvi, ale všeobecně v mezilidských vztazích): Buď budeme strkat hlavu do písku a tvrdit, že se vlatně nic nestalo, nebo upřímně přiznáme, že jsme udělali chybu, prosíme o odpuštění a snažíme se o nápravu. A je také dvojí reakce. Buď člověk omluvu přijme a snaží se zapomenout na způsobené bezpráví, nebo to bude brát jako záminku k tomu, aby chybu neustále připomínal. Který ze způsobů vede k uspořádání vztahů, si musíte uvědomit sám.
(Poznámka: Papeži se někdy příliš vytýká, že se omlouvá. Jenže v rodině, kde si členové navzájem jen předhazují své chyby, klid není a nikdy nebude. Nebo spíš až do té doby, kdy někdo ustoupí ze své pozice a dokáže přiznat chybu a omluvit se. Pokud ten druhý dostatečně rozumný, přijme tuto nabídku smíření a učiní totéž, je vyhráno, pokud ji bude bude brát jen jako potvrzení "své" pravdy, pak šanci promarnil a klidu se nedočkají.)
4) V poznámce o vyplenění Cařihradu 12. dubna 1204 jste poněkud opomněl zmínit fakt, že se tak stalo nikoli na rozkaz papeže, ale pod nátlakem benátského dóžete Dandola, který k tomu křižáky přiměl vydíráním. Papež Inocenc III. tento čin odsoudil a viníky exkomunikoval.
5) Otázku "Jestli Bůh opravdu přetrvává v církvi, jež je tak poskvrněna minulostí, jako ta Vaše..." zodpovězenu mám. Kdyby nebyla postavena na Božích základech, myslíte, že by všechny ty dějinné otřesy a omyly přežila? Církev je svatá, ale lidé, kteří ji tvoří, jsou hříšní. Nebo snad v Orthodoxní církvi nikdy nikdo neudělal žádnou chybu?
Otázka:
Chtěl bych se ohradit oproti tvrzení, že Orthodoxní se oddělili od Římskokatolické církve. Nebylo to náhodou naopak? Cožpak nebylo více křesťanů na "Východě" než na "Západě"? Vždyť pozdější římskokatolíci si přidali do vyznání víry "filioque", což je, podle mě, proti rozumu a PRAVÉ VÍŘE. A proč se omlouváte za činy, které provedl, či s nimi souhlasil (podle Vás) neomylný papež? A Vaše křesťanská láska patrně vynikla 12. dubna 1204 kdy IV.křižácká výprava na podnět papeže Inocenta III. vyplenila babrbarsky pravoslavný Cařihrad. Nedávnám to za vinu rozhodně Vám - to bych byl hloupý - ale chci tím jenom říci, zda jste někdy přemýšleli o tom, jestli Bůh opravdu přetrvává v církvi, jež je tak poskvrněna minulostí, jako ta Vaše.Odpověď:
Díky za "podnětný" příspěvek k ekumenickému dialogu. Nicméně mě fakta, která uvádíte, poněkud zarazila...1) Údajně tvrdíme, že se Orthodoxní oddělili od Římskokatolické církve. Nevím, já to nikdy netvrdil a kdo to konkrétně byl, jsem nevypátral. Pokud myslíte text v Základech křesťanské víry, pak je zapotřebí si jej přečíst důkladně ještě jednou: Behem dejin dochazelo v cirkvi k nejruznejsim roztrzkam. Tak v 11.stoleti doslo k odlouceni vychodnich cirkvim tzv. pravoslavnych. V 16.stoleti doslo k roztrzce v zapadni Evrope. Vznikly ruzne protestantske (evangelicke) cirkve. Puvodni cirkev, od ktere se ostatni cirkve oddelily, se nazyva "katolicka", to je "vseobecna" ci "otevrena pro vsechny". Počátek Pravoslavné církve je tedy v původní jediné všeobecné (katolické) církvi.
2) Problém "filioque" pochází ze západního chápání Trojice podle nicejsko-cařihradského vyznání víry. Smyslem formulace "Duch vycházející z Otce i Syna" je vyjádřit stejnou podstatu všech osob v Trojici. Celý problém ale nepočíval v samotné formulaci "z Otce i Syna", jak ho prosazovala západní církev, nebo "z Otce skrze Syna", jak ji zastávaly církve východní. Kořen neshod byl už v samotném způsobu myšlení západu a východu a rozdílný důraz v učení o Trojici. Na Západě se klade zásadní důraz na soupodstatnost, stejnou podstatu Otce, Syna a Ducha. Jde tedy o esenciální pojetí imanentní Trojice. Na Východě se uvažuje spíše ve sféře intratrinitární ekonomiky a zdůrazňuje se dynamika božského života, která se projevuje v dějinách spásy: Otec, pramen všeho bytí, posílá Syna a ten dává Ducha. Přece snad východní ortodoxní křesťané nepopírají, že by Duch svatý byl Bůh jako ostatní osoby Trojice? Nebyla otázka "filioque" pouze teologickou záminkou k déletrvajícím disciplinárním problémům?
3) Neomylnost papeže je přísně omezena a nevztahuje se na politická rozhodnutí (srv. KKC 890-891). Že se papež jako představitel katolické církve omlouvá, beru jako pozitivní fakt. Žádná z církví nemá pouze světlou minulost (dokonce ani Othodoxní). A jsou dva přístupy k minulosti (to platí nejen o církvi, ale všeobecně v mezilidských vztazích): Buď budeme strkat hlavu do písku a tvrdit, že se vlatně nic nestalo, nebo upřímně přiznáme, že jsme udělali chybu, prosíme o odpuštění a snažíme se o nápravu. A je také dvojí reakce. Buď člověk omluvu přijme a snaží se zapomenout na způsobené bezpráví, nebo to bude brát jako záminku k tomu, aby chybu neustále připomínal. Který ze způsobů vede k uspořádání vztahů, si musíte uvědomit sám.
(Poznámka: Papeži se někdy příliš vytýká, že se omlouvá. Jenže v rodině, kde si členové navzájem jen předhazují své chyby, klid není a nikdy nebude. Nebo spíš až do té doby, kdy někdo ustoupí ze své pozice a dokáže přiznat chybu a omluvit se. Pokud ten druhý dostatečně rozumný, přijme tuto nabídku smíření a učiní totéž, je vyhráno, pokud ji bude bude brát jen jako potvrzení "své" pravdy, pak šanci promarnil a klidu se nedočkají.)
4) V poznámce o vyplenění Cařihradu 12. dubna 1204 jste poněkud opomněl zmínit fakt, že se tak stalo nikoli na rozkaz papeže, ale pod nátlakem benátského dóžete Dandola, který k tomu křižáky přiměl vydíráním. Papež Inocenc III. tento čin odsoudil a viníky exkomunikoval.
5) Otázku "Jestli Bůh opravdu přetrvává v církvi, jež je tak poskvrněna minulostí, jako ta Vaše..." zodpovězenu mám. Kdyby nebyla postavena na Božích základech, myslíte, že by všechny ty dějinné otřesy a omyly přežila? Církev je svatá, ale lidé, kteří ji tvoří, jsou hříšní. Nebo snad v Orthodoxní církvi nikdy nikdo neudělal žádnou chybu?
Na otázku odpověděl:
P. Mgr. Petr Šikula
