Odpověď:

Tím významovým měřením tiché a hlasité modlitby bychom se asi nedostali k moc objektivnímu výsledku. Tichá i hlasitá modlitba mají svoje místo, a jedna potřebuje druhou a naopak.

Tichá modlitba zřejmě víc buduje můj osobní a niterný vztah k Bohu, mohu se takto modlit téměř kdykoli a kdekoli, a v takové modlitbě možná snadněji vyjádřím to, co "nahlas-modlitba" někdy nezvládne.

Naopak hlasitou modlitbou vytvářím většinou i společenství modlitby s někým dalším (pokud se nahlas nemodlím sám, což ale také může mít svůj význam), a to jistě může z tohoto pohledu být vyšší známka kvality. Sám v otázce právě tento význam připomínáte. Navíc nahlas vyslovená modlitba má větší míru konkrétnosti: v té tiché modlitbě může někdy člověk upadnout do imaginárního snění. Hlasitá modlitba má i svým zvukovým vjemem rys vyznání: když něco říkám nahlas, o své víře tím i svědčím - Bohu, lidem okolo a nakonec i sám sobě.

Pokud by se člověk modlil jen nahlas ve společenství nebo při liturgii, mohla by být potlačená osobní rovina: já a můj Pán. Naopak pokud bychom se nechtěli modlit "nahlas-modlitby", tak se naše víra skrze pouhou tichou vnitřní modlitbu může stát dost subjektivní a "spirituálně nespolečenskou", což neodpovídá křesťanské víře, protože ve Vyznání víry dosvědčuji svou víru v Boha Otce, Syna, Ducha svatého, ale také ve svatou církev obecnou. I modlitba Otče náš, kterou nám svěřil Ježíš, naznačuje ve své formulaci ("náš", "nám", našim", "nás") hlasitou a společnou modlitbu.

Ve stručnosti, ale i významové bohatosti, to vyjadřuje Katechismus katolické církve ve čtvrté části o křesťanské modlitbě:

I. Ústní modlitba

2700 Bůh mluví k člověku svým slovem. A právě slovy pronášenými v duchu anebo nahlas naše modlitba nabývá konkrétní formy. Ale nejdůležitější věcí přitom je, aby srdce bylo sjednoceno s tím, k němuž mluvíme. „Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší.“

2701 Ústní modlitba je nezbytnou složkou křesťanského života. Učedníky, přitahované tichou modlitbou svého Mistra, Ježíš učí ústní modlitbě: „Otče náš“. Ježíš se nemodlil pouze liturgické modlitby synagogy; evangelia nám jej ukazují, jak hlasitě pronáší osobní modlitbu, od jásavého velebení Otce až po prosbu v getsemanské úzkosti.

2702 Potřeba zapojit do vnitřní modlitby smysly odpovídá požadavku lidské přirozenosti. Jsme tělo a duch, proto cítíme potřebu projevit své city navenek. Musíme se modlit celou svou bytostí, abychom dodali své prosbě co největší sílu.

2703 Tato potřeba odpovídá také Božímu požadavku. Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě, tudíž živou modlitbou, která vychází z hlubin duše. Chce také vnější výraz, kterým se k vnitřní modlitbě připojuje i tělo, aby modlitba vzdávala Bohu za vše dokonalou čest, na kterou má právo.

2704 Protože ústní modlitba je vnější, a tak plně lidská, je v pravém slova smyslu modlitbou zástupů. Ale ani ta nejvnitřnější modlitba nesmí zanedbávat modlitbu ústní. Modlitba se stává vnitřní tou měrou, jakou si uvědomujeme toho, „k němuž mluvíme“. Tehdy se ústní modlitba stává první formou kontemplativní (nazíravé) modlitby.

Potom v Katechismu následují články:

II. Rozjímání
III. Vnitřní modlitba

www.katechismus.cz