Odpověď:

Těžko může být stanovená taková nekompromisní povinnost. Stav je takový, že kostely jsou dnes otevřené a bohoslužby přístupné pro všechny, kteří příjdou. Většina těch, kteří byli v dospělosti pokřtěni, už před křtem nárazově nebo i pravidelně navštěvovala bohoslužby. Je dobré připomenout si ale smysl celé věci:

V prvokřesťanských dobách skutečně byly bohoslužby uzavřenou slavností pokřtěných, zdaleka nejen z bezpečnostních důvodů (pronásledování církve), ale především proto, že slavení eucharistie bylo nejvyšším tajemstvím víry, které je těžko přístupné lidem bez víry, nebo těm, kteří se na křest připravují (tzv. disciplina arcani - instituce utajování základních pokladů víry před těmi, kteří nemohou bez víry rozumět). Vlastní křesťanská tajemství - nauka - se předávala částečně těsně před křtem (bezprostřední příprava), ale především až po křtu, dokladem toho jsou například Mystagogické katecheze Cyrila Jeruzalémského pro nově pokřtěné (vydané u nás nakladatelstvím Refugium Velehrad-Roma, 1997; datovány asi do roku 348 po Kr.). Před tím byli kandidáti uváděni do způsobu křesťanského života, poznávali křesťanskou etiku a každodenní život společenství křesťanů. Dnes je to trochu jinak. Lidé připravující se na křest jsou často seznámeni napřed s křesťanskou naukou (katechumenát s katechezemi, tedy i o eucharistii, na které de facto drtivá většina připravujících se už někdy byla), uvádění do křesťanského života probíhá současně s katechezemi, pak následuje křest a po něm další prohlubování v nauce i praxi (tzv. mystagogie).

V dnešních obřadech pro přípravu dospělých na křest (Uvedení do křesťanského života, vydáno u nás v roce 1987) se v článku 19c píše:

Matka církev katechumenům na jejich cestě pomáhá vhodnými obřady, jimiž jsou pozvolna očišťováni a podporováni Božím požehnáním. Je důležité pořádat pro ně vhodné bohoslužby slova, a mohou přicházet také na bohoslužbu slova slavenou věřícími, aby se tím lépe připravili na budoucí přijímání eucharistie. Kdyby to bylo možné a nebylo by to spojeno s velkými potížemi, bylo by vhodné dát jim zdvořilým způsobem znamení, aby před začátkem eucharistické oběti opustili shromáždění věřících: teprve totiž čekají na křest, jímž budou přičleněni ke kněžskému lidu a pověřeni k účasti na nové Kristově bohoslužbě.

Na toto vysvětlení se odkazují texty obřadů uvedené knihy, v případě Obřadu přijetí do katechumenátu, Obřadu zařazení mezi čekatele křtu, Skrutinií a svěřování pokladů církve. Na konci bohoslužby slova je ve výše uvedených obřadech uvedeno:

Propuštění katechumena:
92. Celebrant znovu krátce připomene radost nad přijetím nového katechumena, vyzve ho, aby se do budoucna snažil žít podle slyšeného Božího slova, a propustí ho těmito nebo podobnými slovy:
(...,) JDĚTE NYNÍ VE JMÉNU PÁNĚ.
Katechumen:
BOHU DÍKY.
93. Po odchodu katechumena může následovat slavení eucharistie. Zůstane-li katechumen z vážných důvodů přítomen (č. 19c), je třeba dbát na to, aby mu nebyly svěřovány liturgické služby (např. přinášení darů)...

Z uvedených textů vyplývá, že je zde možnost odejít po bohoslužbě slova, i možnost zůstat, přičemž se jemně i zjevně doporučuje odejít. Pokud katechuman neodejde, bude to zřejmě z důvodů společenské únosnosti a neúnosnosti - musí to posoudit posoudit ten, kdo vede katechumenát, podle dané situace. Pokud katechumen po bohoslužbě slova odejde podle uvedeného obřadu mimo prostor slavení eucharistie, to znamená, že situace je pro to vhodná, pak (i přes to, že třeba někdy nebo často se už eucharistie účastnil) může hlouběji zakusit ono liturgické drama, že se zde skutečně děje postupné uvádění do tajemství církve. Takový zážitek může být intenzivní a velmi prospěšný pro růst katechumena, katechumeny. Stejně i společenství věřících v kostele si v tu chvíli na tvrdo uvědomí, jakou hodnotou je pro nás účast na tajemství eucharistie, když vidí katechumeny před ní odcházet. A to je přínos další. Znovu ale připomínám, že obě varianty jsou možné a je třeba najít tu správnou pro danou situaci.

Vhodná literatura:

Uvedení do křesťanského života, vydal sekretariát České liturgické komise 1987

Adolf Adam: LITURGIKA - křesťanská bohoslužba a její vývoj, str. 167-172, vydalo nakl. Vyšehrad v roce 2001

Katechismus katolické církve, čl. 1229-1249, vydalo nakl. Zvon v roce 1995