Datum vložení: 17.4.2007
Liturgické texty, písně a modlitby (Salve Regina – Zdrávas, Královno, 11. stol.; Regina coeli – Vesel se, nebes Královno, 12.–13. stol.) vyjadřující lidovou zbožnost označovaly Pannu Marii odedávna titulem Královny. Zvláště od počátku 20. století pak přicházely k papeži žádosti o ustanovení všeobecného svátku Panny Marie Královny. Ten zájem ještě zesílil po zavedení svátku Krista Krále v roce 1925 na poslední neděli v liturgickém kalendáři (Mt 27,11; Mk 15,2; Lk 23,3; Jan 18,33–19,3). Roku 1933 byla katedrála v Port Said zasvěcená Marii, Královně světa. Pius XII. napsal encykliku o Mariině kralování (Ad coeli Reginam, 11. 10. 1954) a později v mariánském roce vyhlásil 31. květen jako svátek Panny Marie Královny; později byl tento svátek přesunut na 22. srpen.
Dokumenty církve:
Papež v uvedeném dokumentu říká, že víra v Mariino kralování je bohatě doložena nejstaršími církevními dokumenty, svazky posvátné liturgie, spisy svatých, projevy zbožnosti a umění. Rozvíjí v encyklice čtyři hlavní témata: Maria je královnou především proto, že je Boží Matkou (odst 26). Jako Kristus je Králem a Vykupitelem, tak i Maria má podíl na tomto kralování, protože je úzce spojená s jeho dílem vykoupení (odst. 27–28). Dále je Maria Královnou pro svou jedinečnost a dokonalost (odst. 30) a pro moc své přímluvy (odst 31). Potom papež ale varuje před přeháněním, ale zároveň i podceňováním. Encyklika končí výzvou, abychom Marii ctili, napodobovali ji a viděli v ní královnu pronásledovaných a královnu míru (odst.34–38).
V obnoveném kalendáři se svátek změnil v památku (což je „svátek nižšího řádu“), která se slaví osmý den po Nanebevzetí Panny Marie, tedy 22. srpna. Takto má tato památka lepší vnitřní souvislost a návaznost. Papež Pavel VI. říká v encyklice Marialis Cultus:
Prodloužením svátku Nanebevzetí je o týden později památka Panny Marie Královny, kdy si připomínáme tu, která po boku Krále věků září jako královna a přimlouvá se jako matka. (MC6)
Před tím již prohlásil II. vatikánský koncil, že Maria má ve svaté církvi po Kristu místo nejvyšší a zároveň nám nejbližší.
Biblické hledisko:
Pro pochopení pojmu z pozic Starého zákona je třeba vnímat působivou skutečnost řady izraelských králů. A také to, že matka krále (geb'irah) byla v semitském světě velice vlivnou osobou. V biblické době je tedy pojem krále mnohem zřejmější, než ho vnímáme my dnes.
Jasněji je vše viděno v Novém zákoně, kde nacházíme podíl člověka na království Božím, na království Kristově:
Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat (2Tim 2,11–12)
„Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů.“ (Mt 19,28 – Ježíš svým nasledovníkům)
„Vy jste se mnou až do konce vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jak mně ji odkázal otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů.“ (Lk 3, 20–21 – Ježíš při poslední večeři apoštolům)
„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě. Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůně.“ (Zj 3,20–21)
S vědomím těchto biblických odkazů připomeňme, že Nový zákon a křesťanská tradice Marii popisuje jako tu, která a) následovala Ježíše, b) vytrvala ve zkouškách, c) otevřela své srdce Bohu, a tak naplnila všechny podmínky nutné – ve smyslu uvedených úryvků – k dosažení královského postavení. S těmito texty a úvahami úzce souvisí i Mariin chvalozpěv Magnifikat, kde se píše, že blahoslavit ji budou všechna pokolení (Lk 1,48).
Shrnutí a možnosti porozumění:
Vše výborně shrnuje Jan Pavel II. ve své mariánské encyklice Redemptoris Mater:
Kristova Matka je oslavena jako „Královna všeho tvorstva“ (Lumen gentium 59). Ta, která se při zvěstování nazvala „služebnicí Páně“, zůstala až do konce věrná tomu, co tento název vyjadřuje. A tím i potvrdila, že je pravou „učednicí“ Krista, neboť on důrazně podtrhl služebný ráz svého poslání. „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil jako výkupné za všechny.“ (Mt 20,28) Proto je také Maria první z těch, kdo „sloužili Kristu v druhých lidech a pokorou a trpělivostí přiváděli své bratry a sestry ke Králi, jemuž sloužit znamená kralovat“ (LG 36). Dokonale dosáhla „královské svobody“, jaká je vlastní Kristovým učedníkům: Sloužit znamená kralovat! (RM 41)
Titul „královna“ mohl vzniknout jen v prostředí, které znalo královny. V takovém prostředí byl k dispozici i vnitřní pocitový aparát pro to, co pro lidi taková dobrá královna znamenala. Nám, kteří žijeme v době demokracie, je ten původní pojem dobré královny, jak ho vnímali lidé v minulosti, už dost vdálený nebo schématizovaný. Je to i hlavní důvod možných námitek proti tomuto spojení, jako je Maria-Královna.
S. De Fiores k lepšímu porozumění (a k oslabení zbytečné ideologizace krajních zastánců i krajních odpůrců) překládá pojem Marie-Královny jako vůdkyně (leader). Označení je sice v jistém smyslu omezené, ale může být přínosem, protože předává současným způsobem mnohé z toho, co rozumíme pod pojmem královna. Samozřejmě však nevyjadřuje všechno, co lze říci o Mariině důstojnosti a úloze. De Fiores vyjmenovává typické vlastnosti vůdce. Podle sociologů vůdce ztělesňuje hodnoty a ideály, je dynamický, má tvůrčí a podnětnou moc. Je ochoten krýt slabosti svého týmu a zároveň rozvíjet každou dobrou kompetenci. Je velmi zajímavé a inspirativní promítnout tyto myšlenky na Ježíše Krista Krále a na Marii Královnu. Vše výše uvedené je skrze analogii příležitostí vymanit se ze zaběhaných klišé, kdy na jedné straně někteří katolíci vysoce vyzdvihují Mariinu velikost, ale chybí jim dostatečná argumentace a schopnost porozumět věci myšlením dnešní doby, a na druhé straně opačným známým klišé by mohlo být popírání významnosti Mariiny, za každou cenu, jenom aby se zabránilo „zbožňování“ Marie, což byl, je a bude i v katolickém prostředí samozřejmě nesmysl. Protože díky podílu Mariiny slávy, důstojnosti a kralování na slávě, důstojnosti a kralování Ježíšově nehrozí při přijetí Marie jako vůdkyně, že se staneme „učedníky Mariinými“, ale učedníky jejího Syna Ježíše.
To je podstatnou věcí: pohled na Marii jako královnu nás především přivádí v myšlenkách a postojích k jejímu Synu, Vykupiteli, a také nám pomáhá více si uvědomit svoji královskou důstojnost pokřtěných, kteří následují jediného Krále a Pána.
Literatura k tématu:
Christopher O'Donell OCarm: Slavíme s Marií – Matka Boží v liturgii (Karmelitánské nakladatelství 1996)
Jiří Skoblík: Morálka v dialogu, 10. kapitola: Mariánská úcta a etika (Karmelitánské nakladatelství 2006)
Stefano de Fiores, Tullo Goffi: Slovník spirituality (Karmelitánské nakladatelství 1999)
Katechismus katolické církve (Zvon 1999)
otázka 1285
Otázka:
Dobrý den, zajímalo by mě, jak je to s korunovací Panny Marie. Od kdy je Panna Maria uctívána jako královna, kdy a kde to bylo oficiálně vyhlášeno a jaký má význam pro věřící? Děkuji za odpověď.Odpověď:
Historický původ a liturgické slavení:Liturgické texty, písně a modlitby (Salve Regina – Zdrávas, Královno, 11. stol.; Regina coeli – Vesel se, nebes Královno, 12.–13. stol.) vyjadřující lidovou zbožnost označovaly Pannu Marii odedávna titulem Královny. Zvláště od počátku 20. století pak přicházely k papeži žádosti o ustanovení všeobecného svátku Panny Marie Královny. Ten zájem ještě zesílil po zavedení svátku Krista Krále v roce 1925 na poslední neděli v liturgickém kalendáři (Mt 27,11; Mk 15,2; Lk 23,3; Jan 18,33–19,3). Roku 1933 byla katedrála v Port Said zasvěcená Marii, Královně světa. Pius XII. napsal encykliku o Mariině kralování (Ad coeli Reginam, 11. 10. 1954) a později v mariánském roce vyhlásil 31. květen jako svátek Panny Marie Královny; později byl tento svátek přesunut na 22. srpen.
Dokumenty církve:
Papež v uvedeném dokumentu říká, že víra v Mariino kralování je bohatě doložena nejstaršími církevními dokumenty, svazky posvátné liturgie, spisy svatých, projevy zbožnosti a umění. Rozvíjí v encyklice čtyři hlavní témata: Maria je královnou především proto, že je Boží Matkou (odst 26). Jako Kristus je Králem a Vykupitelem, tak i Maria má podíl na tomto kralování, protože je úzce spojená s jeho dílem vykoupení (odst. 27–28). Dále je Maria Královnou pro svou jedinečnost a dokonalost (odst. 30) a pro moc své přímluvy (odst 31). Potom papež ale varuje před přeháněním, ale zároveň i podceňováním. Encyklika končí výzvou, abychom Marii ctili, napodobovali ji a viděli v ní královnu pronásledovaných a královnu míru (odst.34–38).
V obnoveném kalendáři se svátek změnil v památku (což je „svátek nižšího řádu“), která se slaví osmý den po Nanebevzetí Panny Marie, tedy 22. srpna. Takto má tato památka lepší vnitřní souvislost a návaznost. Papež Pavel VI. říká v encyklice Marialis Cultus:
Prodloužením svátku Nanebevzetí je o týden později památka Panny Marie Královny, kdy si připomínáme tu, která po boku Krále věků září jako královna a přimlouvá se jako matka. (MC6)
Před tím již prohlásil II. vatikánský koncil, že Maria má ve svaté církvi po Kristu místo nejvyšší a zároveň nám nejbližší.
Biblické hledisko:
Pro pochopení pojmu z pozic Starého zákona je třeba vnímat působivou skutečnost řady izraelských králů. A také to, že matka krále (geb'irah) byla v semitském světě velice vlivnou osobou. V biblické době je tedy pojem krále mnohem zřejmější, než ho vnímáme my dnes.
Jasněji je vše viděno v Novém zákoně, kde nacházíme podíl člověka na království Božím, na království Kristově:
Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat (2Tim 2,11–12)
„Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů.“ (Mt 19,28 – Ježíš svým nasledovníkům)
„Vy jste se mnou až do konce vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jak mně ji odkázal otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů.“ (Lk 3, 20–21 – Ježíš při poslední večeři apoštolům)
„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě. Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůně.“ (Zj 3,20–21)
S vědomím těchto biblických odkazů připomeňme, že Nový zákon a křesťanská tradice Marii popisuje jako tu, která a) následovala Ježíše, b) vytrvala ve zkouškách, c) otevřela své srdce Bohu, a tak naplnila všechny podmínky nutné – ve smyslu uvedených úryvků – k dosažení královského postavení. S těmito texty a úvahami úzce souvisí i Mariin chvalozpěv Magnifikat, kde se píše, že blahoslavit ji budou všechna pokolení (Lk 1,48).
Shrnutí a možnosti porozumění:
Vše výborně shrnuje Jan Pavel II. ve své mariánské encyklice Redemptoris Mater:
Kristova Matka je oslavena jako „Královna všeho tvorstva“ (Lumen gentium 59). Ta, která se při zvěstování nazvala „služebnicí Páně“, zůstala až do konce věrná tomu, co tento název vyjadřuje. A tím i potvrdila, že je pravou „učednicí“ Krista, neboť on důrazně podtrhl služebný ráz svého poslání. „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil jako výkupné za všechny.“ (Mt 20,28) Proto je také Maria první z těch, kdo „sloužili Kristu v druhých lidech a pokorou a trpělivostí přiváděli své bratry a sestry ke Králi, jemuž sloužit znamená kralovat“ (LG 36). Dokonale dosáhla „královské svobody“, jaká je vlastní Kristovým učedníkům: Sloužit znamená kralovat! (RM 41)
Titul „královna“ mohl vzniknout jen v prostředí, které znalo královny. V takovém prostředí byl k dispozici i vnitřní pocitový aparát pro to, co pro lidi taková dobrá královna znamenala. Nám, kteří žijeme v době demokracie, je ten původní pojem dobré královny, jak ho vnímali lidé v minulosti, už dost vdálený nebo schématizovaný. Je to i hlavní důvod možných námitek proti tomuto spojení, jako je Maria-Královna.
S. De Fiores k lepšímu porozumění (a k oslabení zbytečné ideologizace krajních zastánců i krajních odpůrců) překládá pojem Marie-Královny jako vůdkyně (leader). Označení je sice v jistém smyslu omezené, ale může být přínosem, protože předává současným způsobem mnohé z toho, co rozumíme pod pojmem královna. Samozřejmě však nevyjadřuje všechno, co lze říci o Mariině důstojnosti a úloze. De Fiores vyjmenovává typické vlastnosti vůdce. Podle sociologů vůdce ztělesňuje hodnoty a ideály, je dynamický, má tvůrčí a podnětnou moc. Je ochoten krýt slabosti svého týmu a zároveň rozvíjet každou dobrou kompetenci. Je velmi zajímavé a inspirativní promítnout tyto myšlenky na Ježíše Krista Krále a na Marii Královnu. Vše výše uvedené je skrze analogii příležitostí vymanit se ze zaběhaných klišé, kdy na jedné straně někteří katolíci vysoce vyzdvihují Mariinu velikost, ale chybí jim dostatečná argumentace a schopnost porozumět věci myšlením dnešní doby, a na druhé straně opačným známým klišé by mohlo být popírání významnosti Mariiny, za každou cenu, jenom aby se zabránilo „zbožňování“ Marie, což byl, je a bude i v katolickém prostředí samozřejmě nesmysl. Protože díky podílu Mariiny slávy, důstojnosti a kralování na slávě, důstojnosti a kralování Ježíšově nehrozí při přijetí Marie jako vůdkyně, že se staneme „učedníky Mariinými“, ale učedníky jejího Syna Ježíše.
To je podstatnou věcí: pohled na Marii jako královnu nás především přivádí v myšlenkách a postojích k jejímu Synu, Vykupiteli, a také nám pomáhá více si uvědomit svoji královskou důstojnost pokřtěných, kteří následují jediného Krále a Pána.
Literatura k tématu:
Christopher O'Donell OCarm: Slavíme s Marií – Matka Boží v liturgii (Karmelitánské nakladatelství 1996)
Jiří Skoblík: Morálka v dialogu, 10. kapitola: Mariánská úcta a etika (Karmelitánské nakladatelství 2006)
Stefano de Fiores, Tullo Goffi: Slovník spirituality (Karmelitánské nakladatelství 1999)
Katechismus katolické církve (Zvon 1999)
otázka 1285
Na otázku odpověděl:
Mgr. Petr Nešpor
