Datum vložení: 9.5.2007
Otázka:
Nemělo by se začít mluvit o smyslu účasti dětí na mši? Praxe je taková, že rodiče děti do kostela prostě vodí - a to bez ohledu na jejich věk, zájem o mši a schopnost spoluúčastnit se aktivně bohoslužby anebo alespoň schopnost poslechnout maminku a být zticha.
Takový rodič evidentně pouze nechce přijít o "čárku" za to, že nebyl v neděli v kostele. Bude-li mi rodič pobíhajícího, žvatlajícího a jinak rušícího dítěte tvrdit, že je do kostela bere pro to, aby vnímalo a nasávalo atmosféru bohoslužby, je to pokrytecká lež. Tento argument pod sebou může skrývat nechuť rodičů věnovat se dětem v oblasti náboženské výchovy. Je to stejně absurdní a neadekvátní, jako brát čtyřleté dítě na přednášky na medicíně, pokud projeví přání stát se lékařem. Naopak je jistě chvályhodné se dítěti na jemu pochopitelné rovině v tomto ohledu věnovat.
Rodič by měl být k sobě upřímný a uvědomit si, jak sobecké (opravdu to dělá pouze kvůli sobě - dítě z toho žádný užitek nemá) a bezohledné (z pohledu ostatních lidí, kteří se v kostele snaží pozvednout svá srdce k Bohu) je jeho jednání. Nakonec ruší okolí i tento dospělý svým napomínáním a těžko věřit tomu, že se může soustředit na modlitbu, pokud jeho dítě vesele cupká směr oltář anebo kňouravě žádá o pozornost.
Dítě má zpravidla dva rodiče a bývalo dobrým zvykem, že jeden z rodičů zůstával s dětmi doma a šel na bohoslužbu dřív nebo později, třeba do jiného kostela. Toto řešení nemohou využít pouze svobodné matky a vdovy s dětmi. Problém ale obvykle není v tom, že by děti neměl kdo pohlídat, ale v tom, že rodiče považují za zásluhu nosit do kostela svá nic nechápající robátka. Je na čase, aby se vžilo do povědomí, jak velmi neslušné je takové jednání. Rodiče by si měli uvědomit, že těch pár facek, který by leckdo rád jejich neposednému děcku věnoval, si vlastně zaslouží pouze tito naoko zbožní tatínkové a maminky. Kde najít místo pro tuto připomínku?
Odpověď:
Díky za za Vaši otázku. Kladou si ji totiž mnozí rodiče s malými dětmi. Je pravdou, že součástí otázky je i Váš vlastní názor a tvrzení. Tato jsou ve škále možných řešení na samém krajním konci, stejně jako na druhé straně této škály by bylo krajní tvrzení, že "děti brát do kostela za každou cenu a nikdy jinak." Vaše řešení vychází ze správného předpokladu, že závazná je pro děti nedělní bohoslužba od sedmého roku jejich věku (CIC kán. 11). Také je pravdou, že s dětmi je to v kostele někdy (nebo často) trochu k nevydržení. Tady můj souhlas s Vámi ale víceméně končí.
Píšete:
Nemělo by se začít mluvit o smyslu účasti dětí na mši?
Proč ne, například stránky katolik.cz jsou příležitostí. Rozhodně to ale není nějaký začatek takové debaty, mnoho bylo už probráno a vysvětleno v nedávné době například v Katolické týdeníku, běžně se to probírá na přátelském posezení rodičů ve farnostech nebo v manželských společenstvích.
Dále:
Praxe je taková, že rodiče děti do kostela prostě vodí - a to bez ohledu na jejich věk, zájem o mši a schopnost spoluúčastnit se aktivně bohoslužby anebo alespoň schopnost poslechnout maminku a být zticha.
Tvrdím, že praxe je hodně jiná, než popisujete. Rodiče do kostela vodí děti v drtivé většině s velkým ohledem na ně, protože to jsou prostě jejich děti, a tak nemohou jinak, a je samozřejmé, že se respektuje věk dětí, jejich zájem, schopnosti. Souhlasit s tím, že všichni ti rodiče, se kterými se potkávám v neděli v kostele s jejich dětmi, jsou proto "bez-ohlední" vůči svým dětem..., tak to by opravdu byla velká ztráta soudnosti a především urážka těch rodičů. Vážím si toho, že tam jsou a že jsou tam se svými dětmi.
Pokračujete:
Takový rodič evidentně pouze nechce přijít o "čárku" za to, že nebyl v neděli v kostele. Bude-li mi rodič pobíhajícího, žvatlajícího a jinak rušícího dítěte tvrdit, že je do kostela bere pro to, aby vnímalo a nasávalo atmosféru bohoslužby, je to pokrytecká lež.
Opět bych vynechal nespravedlivé urážky, mladí rodiče potřebují spíše podporu a ocenění. Těžko se najdou asi nějaké exaktní důkazy o tom, že dítě v kostele "nasává atmosféru bohoslužby", přesto to intuitivně vnímají oni rodiče, a vnímám to i já, že má svůj smysl, aby děti prožívali od útlého dětství to, že prostor bohoslužby je jejich blízkým a přátelským prostorem. A najdou se i jiné závažné důvody: rodina chce nedělní bohoslužbu prožít společně, tedy manžel s manželkou, a obráceně, a samozřejmě i se svými dětmi. Vždyť neděle a bohoslužba především znamená vrchol celého týdne (ať už neděli bereme jako začátek týdne nebo jeho završení) a ten chci prožít se svými blízkými. Také bohoslužba je společenstvím, kde je přítomno bohatství lidských vztahů, těch rodinných určitě na prvních místech.
Dále srovnáváte bohoslužbu s přednáškami na medicíně. To je jistě racionální srovnání. Na obou místech se očekává určitá pokročilá zdatnost rozumu a zároveň ochotu dodržovat stanovená pravidla (např. o nerušení těch ostatních). To srovnání má ale svoje meze: přednášky jsou o osobním rozvoji a vzdělání (a zdatnost rozumu je i tam různá :-)), bohoslužba je o prožívání společenství a o slavení spásy. Z toho důvodu nabízím jiné srovnání, které jistě také bude mít svoje meze: bohoslužba je jako vesnická početná svatba, kde jsou pozvaní hosté většinou i se svými rodinami, tedy i se svými dětmi. Má to svůj řád, má to silnou atmosféru, je to prostředí radosti z toho nejcenějšího - ze vztahů, které máme. A tomůže perfektně fungovat a "šlapat" i přes to, že děti se přitom pokakávají, chvílemi vřískají a pletou se druhým pod nohy, jsou zapatlaní čokoládou nebo brambororvým salátem. Přes všechny ty pravidla o ztišené atmosféře v kostele, přes liturgický řád, který ctím a který má svůj důvod, přesto je mi bližší to srovnání bohoslužby s veselou svatbou, než s akademickou přednáškou nebo koncertem vážné hudby. Jsem samozřejmě pro to, aby rodiče mírnili svoje děti v kostele , když začnou nějak křičet (jinak někdy - zvláště při homilii - tragicky ztrácím nit :-)), o tom není řeč. A také souhlasím, že někdy je spíš lepší jít s dítětem do sakristie, nebo před kostel, nebo někdy (nebo v určitém období) i zůstat s ním doma, jak píšete. Jsem rád i jako kněz, když je v kostele při bohoslužbě relativní klid. Kam jsme se to ale dostali, když si myslíme, že v kostele musí být takové ticho, že by tam snad byl slyšet spadlý špendlík? Nepleťme si ticho se sterilní zvukotěsnou buňkou, nebo "pozvednutí k Bohu" s popřením toho, že jsem před Bohem nikoli sám, ale s těmi svými blízkými.
Závěrem: nepovažuji za "neslušné", když přivedou do kostela rodiče svoje děti na bohoslužby a nikdy bych si nedovolil je soudit, že jsou z toho důvodu "na oko zbožní". Myslím, že to ani Vy nemyslíte zcela vážně. Je dobré, když rodiny chodí do kostela i se svými malými dětmi, pokud je to možné a nedělá to větší problémy. Je dobré, když se podaří upravit kostelní prostor tak, aby menší děti mohly být s rodiči (nebo jedním z nich) v nějakém uzavřeném zvukově odděleném prostoru, pokud je to třeba (a rodič sleduje bohoslužbu podle jeho možností třeba přes sklo nebo monitor a reproduktor). Je dobré, když děti jsou během bohoslužby nějakým způsobem zapojeny (někde mohou posloužit dětské bohoslužby, tam, kde je v neděli více bohoslužeb). Je dobré, když celá rodina - nikoli jen jeden rodič - se po bohoslužbě potká s jinými rodinami: před kostelem, na faře, v kavárně, cukrárně... Je dobré, když se rodiče snaží mít dobrý odhad situace, a když děti křikem nebo pobíháním ruší ostatní, pokusí se je uklidnit nebo s nimi jdou chvíli ven. Je dobře, když ostatní - včetně kněze - jsou tolerantní, když tu hranice únosnosti dětského rušení v kostele mají trochu někde jinde, než dotyční rodiče. Je dobře, když rodiče zůstanou s dítětem doma, když vidí, že v tomto případě je to tak lepší (a nemusí mít z toho výčitky). Je dobře, když si na takový stav zůstávání doma rodiče (i děti) nezvyknou tak, že už se do kostela nevrátí. Je dobře, když naše bohoslužby budou otevřené všem a budou pulzující životem.
Na otázku odpověděl:
Mgr. Petr Nešpor