Odpověď:

Díky za za Vaši otázku. Kladou si ji totiž mnozí rodiče s malými dětmi. Je pravdou, že součástí otázky je i Váš vlastní názor a tvrzení. Tato jsou ve škále možných řešení na samém krajním konci, stejně jako na druhé straně této škály by bylo krajní tvrzení, že "děti brát do kostela za každou cenu a nikdy jinak." Vaše řešení vychází ze správného předpokladu, že závazná je pro děti nedělní bohoslužba od sedmého roku jejich věku (CIC kán. 11). Také je pravdou, že s dětmi je to v kostele někdy (nebo často) trochu k nevydržení. Tady můj souhlas s Vámi ale víceméně končí.

Píšete:
Nemělo by se začít mluvit o smyslu účasti dětí na mši?

Proč ne, například stránky katolik.cz jsou příležitostí. Rozhodně to ale není nějaký začatek takové debaty, mnoho bylo už probráno a vysvětleno v nedávné době například v Katolické týdeníku, běžně se to probírá na přátelském posezení rodičů ve farnostech nebo v manželských společenstvích.

Dále:
Praxe je taková, že rodiče děti do kostela prostě vodí - a to bez ohledu na jejich věk, zájem o mši a schopnost spoluúčastnit se aktivně bohoslužby anebo alespoň schopnost poslechnout maminku a být zticha.

Tvrdím, že praxe je hodně jiná, než popisujete. Rodiče do kostela vodí děti v drtivé většině s velkým ohledem na ně, protože to jsou prostě jejich děti, a tak nemohou jinak, a je samozřejmé, že se respektuje věk dětí, jejich zájem, schopnosti. Souhlasit s tím, že všichni ti rodiče, se kterými se potkávám v neděli v kostele s jejich dětmi, jsou proto "bez-ohlední" vůči svým dětem..., tak to by opravdu byla velká ztráta soudnosti a především urážka těch rodičů. Vážím si toho, že tam jsou a že jsou tam se svými dětmi.

Pokračujete:
Takový rodič evidentně pouze nechce přijít o "čárku" za to, že nebyl v neděli v kostele. Bude-li mi rodič pobíhajícího, žvatlajícího a jinak rušícího dítěte tvrdit, že je do kostela bere pro to, aby vnímalo a nasávalo atmosféru bohoslužby, je to pokrytecká lež.

Opět bych vynechal nespravedlivé urážky, mladí rodiče potřebují spíše podporu a ocenění. Těžko se najdou asi nějaké exaktní důkazy o tom, že dítě v kostele "nasává atmosféru bohoslužby", přesto to intuitivně vnímají oni rodiče, a vnímám to i já, že má svůj smysl, aby děti prožívali od útlého dětství to, že prostor bohoslužby je jejich blízkým a přátelským prostorem. A najdou se i jiné závažné důvody: rodina chce nedělní bohoslužbu prožít společně, tedy manžel s manželkou, a obráceně, a samozřejmě i se svými dětmi. Vždyť neděle a bohoslužba především znamená vrchol celého týdne (ať už neděli bereme jako začátek týdne nebo jeho završení) a ten chci prožít se svými blízkými. Také bohoslužba je společenstvím, kde je přítomno bohatství lidských vztahů, těch rodinných určitě na prvních místech.

Dále srovnáváte bohoslužbu s přednáškami na medicíně. To je jistě racionální srovnání. Na obou místech se očekává určitá pokročilá zdatnost rozumu a zároveň ochotu dodržovat stanovená pravidla (např. o nerušení těch ostatních). To srovnání má ale svoje meze: přednášky jsou o osobním rozvoji a vzdělání (a zdatnost rozumu je i tam různá :-)), bohoslužba je o prožívání společenství a o slavení spásy. Z toho důvodu nabízím jiné srovnání, které jistě také bude mít svoje meze: bohoslužba je jako vesnická početná svatba, kde jsou pozvaní hosté většinou i se svými rodinami, tedy i se svými dětmi. Má to svůj řád, má to silnou atmosféru, je to prostředí radosti z toho nejcenějšího - ze vztahů, které máme. A tomůže perfektně fungovat a "šlapat" i přes to, že děti se přitom pokakávají, chvílemi vřískají a pletou se druhým pod nohy, jsou zapatlaní čokoládou nebo brambororvým salátem. Přes všechny ty pravidla o ztišené atmosféře v kostele, přes liturgický řád, který ctím a který má svůj důvod, přesto je mi bližší to srovnání bohoslužby s veselou svatbou, než s akademickou přednáškou nebo koncertem vážné hudby. Jsem samozřejmě pro to, aby rodiče mírnili svoje děti v kostele , když začnou nějak křičet (jinak někdy - zvláště při homilii - tragicky ztrácím nit :-)), o tom není řeč. A také souhlasím, že někdy je spíš lepší jít s dítětem do sakristie, nebo před kostel, nebo někdy (nebo v určitém období) i zůstat s ním doma, jak píšete. Jsem rád i jako kněz, když je v kostele při bohoslužbě relativní klid. Kam jsme se to ale dostali, když si myslíme, že v kostele musí být takové ticho, že by tam snad byl slyšet spadlý špendlík? Nepleťme si ticho se sterilní zvukotěsnou buňkou, nebo "pozvednutí k Bohu" s popřením toho, že jsem před Bohem nikoli sám, ale s těmi svými blízkými.

Závěrem: nepovažuji za "neslušné", když přivedou do kostela rodiče svoje děti na bohoslužby a nikdy bych si nedovolil je soudit, že jsou z toho důvodu "na oko zbožní". Myslím, že to ani Vy nemyslíte zcela vážně. Je dobré, když rodiny chodí do kostela i se svými malými dětmi, pokud je to možné a nedělá to větší problémy. Je dobré, když se podaří upravit kostelní prostor tak, aby menší děti mohly být s rodiči (nebo jedním z nich) v nějakém uzavřeném zvukově odděleném prostoru, pokud je to třeba (a rodič sleduje bohoslužbu podle jeho možností třeba přes sklo nebo monitor a reproduktor). Je dobré, když děti jsou během bohoslužby nějakým způsobem zapojeny (někde mohou posloužit dětské bohoslužby, tam, kde je v neděli více bohoslužeb). Je dobré, když celá rodina - nikoli jen jeden rodič - se po bohoslužbě potká s jinými rodinami: před kostelem, na faře, v kavárně, cukrárně... Je dobré, když se rodiče snaží mít dobrý odhad situace, a když děti křikem nebo pobíháním ruší ostatní, pokusí se je uklidnit nebo s nimi jdou chvíli ven. Je dobře, když ostatní - včetně kněze - jsou tolerantní, když tu hranice únosnosti dětského rušení v kostele mají trochu někde jinde, než dotyční rodiče. Je dobře, když rodiče zůstanou s dítětem doma, když vidí, že v tomto případě je to tak lepší (a nemusí mít z toho výčitky). Je dobře, když si na takový stav zůstávání doma rodiče (i děti) nezvyknou tak, že už se do kostela nevrátí. Je dobře, když naše bohoslužby budou otevřené všem a budou pulzující životem.