Odpověď:

Asi sám velmi dobře tušíte, že v Bibli nenajdeme nikde popsáno, jak Ježíš zasedl do zpovědnice a zpovídal kajícníky. Přesto věříme, že je svátost smíření ustanovená samotným Ježíšem.

Na několika místech čteme Kristova slova: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny..." (např. Lk 5,20; 7,48). A vždycky vyvolala silnou reakci ze strany farizeů a zákoníků, kteří tvrdili, že hříchy může odpouštět pouze Bůh.
O Ježíšově pravomoci odpouštět hříchy snad nepochybujeme. Jenže z dvacáté kapitoly Janova evangelia vyplývá, že on tuto moc předává po svém zmrtvýchvstání apoštolům:

Navečer toho prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!"
Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás."
Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého!
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." (Jan 20,19-23)

Pouze Bůh odpouští hříchy. To platí stále. Boží Syn z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem. Kněz uděluje odpuštění hříchů ve jménu Kristově a mocí Ducha Svatého.

Ale potřebujeme takového prostředníka? Kněz je často vnímán spíš jako ten, kdo překáží, kdo je nějak navíc. Bůh ale zamýšlel úlohu zpovědníka jako dar. Vždyť můžeme z lidských úst zaslechnout osvobozující větu: Jsou ti odpuštěny hříchy. Můžeme si být naprosto jistí Božím odpuštěním. To nás chrání před subjektivním pocitem neodpuštění - tohle mi Bůh nemůže nikdy odpustit - nebo na druhé straně před bagatelizováním viny a odpovědnosti za hřích. Navíc pojmenovat a vyslovit hřích je už prvním krokem k uzdravení. Kněz také plní úlohu lékaře, který mi pomáhá zvolit správný směr a správné prostředky v mém boji se zlem. Dívá se na problémy mého života trošku z odstupu, jeho zkušenosti mu pomáhají vidět jejich řešení a může upozornit na případná nebezpečí. Spolu s námi prosí o Boží odpuštění a sám se stává nástrojem Boží milosrdné lásky.
Zároveň nám připomíná, že žádný hřích není jen soukromá záležitost, ale postihuje celé Kristovo tělo - církev. Církev je proto v osobě kněze angažovaná i při aktu odpuštění.

Tímto tématem se již zabývala také otázka 527.
Pokud chcete vědět, zda je dobré mít stálého zpovědníka a podle jakých kritérií ho vybírat, klikněte zde.

V Bibli nikde nenajdeme, jak často bychom měli ke svátosti smíření přistupovat. Proto také tato otázka prochází v dějinách církve postupným vývojem.
V prvních staletích staletích bylo smíření křesťanů, kteří se dopustili zvláště těžkých hříchů po svém křtu, vázáno na velmi přísnou kázeň, podle níž kajícníci museli konat veřejné pokání za své hříchy, často dlouhá léta, než dosáhli smíření. V některých krajích se připouštělo ke svátosti smíření pouze jedenkrát za život. Tehdy bývalo pokání veřejné a týkalo se zvlášť těžkých hříchů. Teprve sedmé století přineslo praxi "soukromého" pokání, která otevřela cestu i pravidelnějšímu přijímání této svátosti. (Viz KKC 1447)

Dnes otázku, jak často chodit ke zpovědi, řeší patero církevních přikázání. Alespoň jednou za rok přistoupit ke svátosti smíření je ale spíš minimum. Vhodnější je samozřejmě častěji. Křesťan je povinen vyznat všechny těžké hříchy, ale doporučuje se vyznat i lehké, které mohou být odpuštěny i mimo rámec svátostné zpovědi (např. mší svatou, lítostí, modlitbou, postem, skutkem lásky). Jenže svátost smíření je výborný prostředek, který podporuje sebepoznání, prohlubuje pokoru, očišťuje svědomí, posiluje vůli a usnadňuje duchovní vedení. A bylo by škoda toho nevyužít!

Podobný tématem se zabývá i otázka 2269.

K hlubšímu pohledu na svátost smíření doporučuji knihu:
P. PIŤHA, Zpověď, svátost smíření, Poustevník, Praha 2006.