Datum vložení: 15.11.2001
2. vatikánský koncil (GS 22; LG 16; AG 7) zdůrazňuje, že "Kristus zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh. Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev. Je dovoleno předpokládat, že by tyto osoby chtěly být pokřtěny, kdyby poznaly, že je nezbytný." (KKC 1260)
Z toho všeho plyne, že člověk, který uvěří, přijme křest a žije podle něj, má mnohem větší "vyhlídky" na spásu, než člověk (i spravedlivý), který pokřtěn není. Alespoň podle Ježíšových slov. U nepokřtěných nemáme totiž "žádnou přislíbenou jistotu", lze pouze doufat. To platí především o těch, ke kterým se křesťanství nedostalo vůbec nebo jen ve značně pokroucené podobě. Ovšem pokud člověk evangelium slyšel a odmítne ho, odmítá vědomě i svou budoucí blaženost...
Co tedy s tím? Především se za něj modlit. Zde nám může být velkým přikladem sv. Monika, která si vyprosila po desítkách let křest svého manžela Patricia a syna Augustina, který se stal velikou postavou v dějinách církve. Takže vytrvalost je na místě a je odměněna.
Pak je dobré vést třeba i rozhovory o tom, co od života očekává, včetně otázky po smysluplnosti/nesmysluplnosti života zakončenáho smrtí. "Co pak?" - Do restaurace také se chodíme najíst a nestačí přečíst si jídelní lístek. Ten nás ještě nenasytí.
Jako poslední věc bych zmínil nutnost odbourání různých předsudků vůči živé církvi, které bohužel v lidech ještě přetrvávají. Víra není něco "vedle" obyčejného života, co můžeme a nemusíme mít, ale jeho vůdčí orientace. Autentický život křesťanů v okolí spojený s Písmem, modlitbou, skutky služby bližnímu je důležitým vzorem.
Otázka:
Zdravím Vás.Chtěla bych se zeptat:od mala jsem byla vychovávána ve víře.Můj taťka věřící nebyl,ale už asi deset let chodí s námi pravidelně do kostela,modlí se s námi před jídlem,dokonce teď o prázdninách pár dní četl s námi na dovolené Bibli.Není pokřtěný a pokřtít se ani nechce,tvrdí,že mu to stačí takhle.S mnoha církevními věcmi nesouhlasí-je v tom asi i neznalost,protože některé se už nepraktikují/prodávání odpustků,.../Poraďte mi,prosím,jak mu pomoct najít cestu,po které společně půjdeme k našemu Otci.Někde jsem slyšela,že člověk,který věří a je nepokřtěný,se nemůže dostat do nebe.Je to pravda?Děkuji moc za odpověď.M.Odpověď:
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,16) Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (Jan 3,5) Pod dojmem těchto výroků připisovaných Ježíšovi teologové dlouhou dobu zastávali názor, že víra a křest jsou nutnou podmínkou pro spásu, nepokřtění budou automaticky zavrženi. S tím pak souvisela i "nutnost" křtu nemluvňat apod. Ty citáty zní opravdu velmi kategoricky a církev nezná jiný jistý prostředek spásy.2. vatikánský koncil (GS 22; LG 16; AG 7) zdůrazňuje, že "Kristus zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh. Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev. Je dovoleno předpokládat, že by tyto osoby chtěly být pokřtěny, kdyby poznaly, že je nezbytný." (KKC 1260)
Z toho všeho plyne, že člověk, který uvěří, přijme křest a žije podle něj, má mnohem větší "vyhlídky" na spásu, než člověk (i spravedlivý), který pokřtěn není. Alespoň podle Ježíšových slov. U nepokřtěných nemáme totiž "žádnou přislíbenou jistotu", lze pouze doufat. To platí především o těch, ke kterým se křesťanství nedostalo vůbec nebo jen ve značně pokroucené podobě. Ovšem pokud člověk evangelium slyšel a odmítne ho, odmítá vědomě i svou budoucí blaženost...
Co tedy s tím? Především se za něj modlit. Zde nám může být velkým přikladem sv. Monika, která si vyprosila po desítkách let křest svého manžela Patricia a syna Augustina, který se stal velikou postavou v dějinách církve. Takže vytrvalost je na místě a je odměněna.
Pak je dobré vést třeba i rozhovory o tom, co od života očekává, včetně otázky po smysluplnosti/nesmysluplnosti života zakončenáho smrtí. "Co pak?" - Do restaurace také se chodíme najíst a nestačí přečíst si jídelní lístek. Ten nás ještě nenasytí.
Jako poslední věc bych zmínil nutnost odbourání různých předsudků vůči živé církvi, které bohužel v lidech ještě přetrvávají. Víra není něco "vedle" obyčejného života, co můžeme a nemusíme mít, ale jeho vůdčí orientace. Autentický život křesťanů v okolí spojený s Písmem, modlitbou, skutky služby bližnímu je důležitým vzorem.
Na otázku odpověděl:
P. Mgr. Petr Šikula
