Odpověď:

Tak pokud si dobře vzpomínám na svou minulost, pak začátek cesty ke kněžství je ve zjištění, že Bůh povolává. Zpočátku je to třeba nejasné, později člověk dostane odvahu o tom začít reálně uvažovat. Pak se svěří třeba svému faráři a s jeho pomocí podá přihlášku do semináře. Pokud ji biskup přijme a kandidát splní vstupní zkoušky včetně psychotestů, je přijat do Teologického konviktu, který je určitou přípravkou pro seminář. Učí se žít podle řádu, vzdělává se po duchovní a intelektuální stránce a především zkoumá a prohlubuje povolání.
Po roce je přijat na teologickou fakultu (u nás Olomouc nebo Praha), která zaštiťuje intelektuální přípravu kandidáta kněžství. Duchovní přípravu obstarává tzv. seminář (něco jako ubytovna pro studenty, ale se zvláštním programem a řádem). Po skončení 5. ročníku teologické fakulty přijímá kandidát z rukou biskupa jáhenské svěcení. Pak je většinou poslán na rok do nějaké farnosti. Jáhen může křtít, pohřbívat, asistuje při uzavírání církevního sňatku, může vést bohoslužbu slova a kázat, přinášet eucharistii nemocným, pomáhat ve farní kanceláři apod.
Zpravidla za rok přijímá kněžské svěcení, které ho opravňuje vysluhovat další svátosti: eucharistii, svátost smíření a svátost nemocných. Obyčejně 2 roky vypomáhá ve farnosti jako farní vikář, pak je mu svěřena samostatná farnost, kterou spravuje jako administrátor nebo farář.
Z řad kněží jsou potom navrhováni kandidáti na biskupské svěcení, z nichž jeden je potvrzen papežským stolcem a následně vysvěcen na biskupa. Sídelní biskup je pak hlavou diecéze (místní církve) a udělovatelem všech svátostí (samozřejmě kromě svátosti manželství, u které může podobně jako kněz či jáhen "pouze" zastupovat církev).