Odpověď:

Historickokritické přezkoumání sanktorálu (svátky, památky svatých) vychází ze zásady, že by současní křesťané „svůj kult založit na historické pravdě“. Což je legitimní. Do nového kalendáře nebyli zahrnuti ti světci u kterých existují velké historické obtíže stran jejich života i reálného kultu. Pokud je někdo má za svého patrona takového legendárního světce, tak je logické, že jej nadále uctívá, podobně to platí u kostelů, které jim jsou zasvěceny. Pokud si někdo volí křestního či biřmovacího patrona měl by si zvolit právě z oněch historicky doložitelných světců. Jde o to, že o těch „vyřazených světcích“ nemáme hodnověrné historické zprávy, tedy nevíme zda vůbec existovali. A protože světci nám mají být vzory k následování, je třeba abych následovali reálné osoby a ne někoho, kdo pravděpodobně nikdy nežil a je možná pouhou smyšlenou osobnou.

Doplněno:
Proces kanonizace se ustanovil od 11. stol. v souvislosti s reformním papežstvím - nastává reforma podmínek k veřejnému kultu svatých. Proto např. Alexandr III. okolo r. 1171 zasahuje u Švédského krále, aby zakázal uctívání svatých, které nebylo schváleno církví. Nakonec Inocenc III. (+1216) vyhrazuje pravomoc kanonizovat výhradně papeži. U historicky pochybných světců, kteří jsou uctívaní "od nepaměti", historické kulty, většinou žádný kanonizační proces neproběhl, prostě se uctívali. Papež si vyhradil právo prohlásit za blahoslaveného, svatého, pravě proto, aby byl v této oblasti učiněn pořádek a nedocházelo již k těmto pochybnostem.