Odpověď:

Předem se omlouvám, že má odpověď asi nebude řešit situaci, kterou prožíváte, protože ji neznám. Takže se bud snažit odpovědět alespoň obecně.
Od kněze se tak nějak podvědomě předpokládá, že bude odborníkem na dogmatiku, biblistiku, morálku, liturgiku, dějiny církve, že bude dobrým psychologem, zpovědníkem a duchovním vůdcem, že bude učit děti v nábožentví, že je bude připravovat na svátosti, snoubence k manželství, katechumeny a rodiče na křest, že se bude orientovat v malířském a sochařském umění, v architektuře, v literatuře a v hudbě, že dokáže opravit střechu, omítku, okapy, elektriku, vodovod a topení, že bude ovládat účetnitví a diplomatický styk s různými úřady, že ve farnosti osloví děti, mládež, rodiny i babičky, že bude organizovat bohoslužby, poutě, pobožnosti, duchovní obnovy, společenství pro mládež, pro rodiny a seniory, setkávání ministrantů, diskotéky, plesy, ministrantské dny, táboráky, výlety, prázdninové pobyty, sportovní dny a já nevím, co ještě... I kdyby taková kombinace Tomáše Akvinského, Františka z Assisi a Mirka Dušína existovala, zřejmě bude v poměru k celkové světové populaci zanedbatelná.
Co je úkolem kněze ve farnosti? Dekter II. vatikánského koncilu "O službě a životě kněží" Presbyterorum ordinis vypočítává tři úkoly kněze: hlásání Božího slova, vysluhování svátostí a vedení Božího lidu. První úkol obsahuje kazatelský a učitelský úřad. Druhý úkol je také jasný. Třetí znamená, že je pověřený, aby vedl věřící do Božího království. Vše na to je pouze doplňkové. Jsou funkce, kdy je kněz ve farnosti nezastupitelný, ale mnoho věcí, které přímo neplynou z podstaty kněžství, mohou a měli by je převzít i laikové. Kněz svou autoritou bude jejich činnost zaštiťovat, ale neměl by být manažerem všech aktivit ve farnosti.
Domnívám se, že vstřícným přístupem kněze a věřících se dá mnoho udělat. Pokud mají věřící nápady a chuť je realizovat, pak mohou očekávat od kněze podporu. Nelze však spoléhat na to, že kněz bude vše vymýšlet a uskutečňovat, zatímco věřící budou pasívními konzumenty.
Takto vypadá ideál, jenže realita je většinou trochu jiná. Jednak jsme všichni "jen" lidé se svými přednostmi a slabostmi. Každému také vše "nesedí". Musíme brát ohled i na dobu, kterou máme za sebou. Zatímco v zemích západní Evropy se snaží uskutečňovat koncil přes 30 let, u nás se prakticky teprve začíná. Totalita aktivitu církve velmi omezovala a soustředila veškerý náboženský život do zdí kostelů. Ostatní "neoficiální" aktivity byly přísně sledovány a v mnoha případech trestány (scházet se na faře bylo nemožné, společenství fungovala ilegálně apod.) A v tomto mnoho kněží, zvláště těch dnes starších, žilo. Proto se ani nelze divit, když nejsou zvyklí něco takového dělat nebo v nich přetrvává strach z podnikání "navíc", co by nebylo výslovně schváleno či nařízeno. Předtím za to hrozily roky vězení a ti, co s tím přišli do styku, si teď těžko zvykají na jinou situaci. Někomu to jde lépe, někomu hůře.
Nakonec Jan Vianney také nebyl ani velký teolog, ani zvláštní praktik. Přesto proměnil celé okolí Arsu a nakonec byl prohlášen za patrona kněží. A to pro svatost svého života. Můžeme se modlit o "šikovné" kněze, ale musíme se modlit o "svaté" kněze. Ti jsou skutečně potřeba.