Datum vložení: 1.11.2001
Asi si na tom můžeme uvědomit rozsah "vtělení". Ježíš se stal "plným člověkem". A k lidství neodmyslitelně patří i svět emocí. Radost, smutek, láska, přátelství, hněv, strach - to vše jsou lidské city, které tvoří emoční svět a bez kterých bychom byli "bez-citní". Řekl bych, že samotný hněv není hřích, hříchem může být, když v zaslepenosti hněvem jednáme špatně.
Je dobré si také uvědomit, že Židé jako orientální národ používali poněkud jiný způsob vyjadřování. Poměrně častým obratem je tzv. orientální nadsázka, která záměrně "vypíchne" opačný extrém, aby člověkem trochu zalomcovala (viz např. "svádí-li tě ruka, utni ji, svádí-li tě oko, vyrvi jej..." [srv. Mt 18,8n]). Také mám zkušnosti z Itálie, kde jsem delší dobu žil, že mentalita a způsob vyjadřování jsou podstatně odlišné a nám "seveřanům" příliš excitované.
Dotyčný verš Mt 5,22 (Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.) je třeba vykládat v kontextu s tím, co předcházelo: hněv na bratra nesmí dominovat a vést k opovrhování. Domnívám se, že Ježíš měl na mysli dlouhodobý postoj odporu a nenávisti, nikoli přechodný cit. Ježíš sám měl v nenávisti hřích, ale hříšníkům nabízel pomoc a miloval je. Možná v tomto je řešení: člověk nesouhlasí s hříchem, odmítá jej, ale člověka, který hřích spáchal, nesmí zároveň odmítnout. Proti zlu a hříchu se máme postavit, ale pozor na to, abychom svým "spravedlivým hněvem" nesmetli i hříšníka. Asi je zde velmi jemná hranice a musíme ji stále objevovat.
Otázka:
Při četbě Bible nedávno ráno v metru mě napadlo, jak vysvětlit verš "... již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu", když dále v Bibli celá řada Božích lidí včetně samotného Pána Ježíše se často na bližní - hříšníky hněvali i dost tvrdě. Jako příklad z mnoha dalších uvedu tyto verše: ... odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal... vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá.... Co tedy skutečně dle Bible znamená hněvat se na bližního, které je zapovězené, oproti tomu někoho takto velice tvrdě kárat až odsuzovat, které zde zapovězené zřejmě není ? Jak v životě poznám, kdy při setkání se s nějakým zlem či hříchem mám nastavit tvář a přenechat odplatu Bohu (viz: nezjednávejte si spravedlnost sami, má je pomsta, já odplatím, praví Pán), a kdy se mám proti zlu či hříchu takto razantně postavit, ale aby to nebylo ono zapovězené "hněvání se". Vím, že se musíme v životě spoléhat na přímé Boží vedení a vedení Duchem Svatým, ale lze to nějak konkrétně vysvětlit a postihnout i slovy ?Odpověď:
Je zajímavé, že jsem nedávno myslil na podobný problém: a to vyhnání kupců a směnárníků z chrámu (Jan 2,12nn). Setkáme se tam s úplně jiný obrazem Krista, který se vymyká naší představě laskavého a milosrdného Mistra. Je pro Ježíše vůbec hněv přípustný?Asi si na tom můžeme uvědomit rozsah "vtělení". Ježíš se stal "plným člověkem". A k lidství neodmyslitelně patří i svět emocí. Radost, smutek, láska, přátelství, hněv, strach - to vše jsou lidské city, které tvoří emoční svět a bez kterých bychom byli "bez-citní". Řekl bych, že samotný hněv není hřích, hříchem může být, když v zaslepenosti hněvem jednáme špatně.
Je dobré si také uvědomit, že Židé jako orientální národ používali poněkud jiný způsob vyjadřování. Poměrně častým obratem je tzv. orientální nadsázka, která záměrně "vypíchne" opačný extrém, aby člověkem trochu zalomcovala (viz např. "svádí-li tě ruka, utni ji, svádí-li tě oko, vyrvi jej..." [srv. Mt 18,8n]). Také mám zkušnosti z Itálie, kde jsem delší dobu žil, že mentalita a způsob vyjadřování jsou podstatně odlišné a nám "seveřanům" příliš excitované.
Dotyčný verš Mt 5,22 (Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.) je třeba vykládat v kontextu s tím, co předcházelo: hněv na bratra nesmí dominovat a vést k opovrhování. Domnívám se, že Ježíš měl na mysli dlouhodobý postoj odporu a nenávisti, nikoli přechodný cit. Ježíš sám měl v nenávisti hřích, ale hříšníkům nabízel pomoc a miloval je. Možná v tomto je řešení: člověk nesouhlasí s hříchem, odmítá jej, ale člověka, který hřích spáchal, nesmí zároveň odmítnout. Proti zlu a hříchu se máme postavit, ale pozor na to, abychom svým "spravedlivým hněvem" nesmetli i hříšníka. Asi je zde velmi jemná hranice a musíme ji stále objevovat.
Na otázku odpověděl:
P. Mgr. Petr Šikula
