Odpověď:

U nás ve farnosti (v Itálii nedaleko Říma) máme aspoň tři rodiny, kde maminka je muslimka a tatínek katolík. Děti chodí do náboženství, i když ne tak pravidelně jako ostatní, protože maminka na to nemyslí tolik jako ostatní mámy.
Naopak, žena katolička a muž muslim, to ale může být i nebezpečné spojení. Je důležité vědět, odkud pochází? Odkud jsou jeho rodiče či prarodiče? Jaké má vazby na tamní kulturu? Kde chce potom přítel s tvou kamarádkou žít? Má české či eropské občanství nebo je ze země mimo EU?

Asi je to hodně "zbytečných" otázek... Ale nestává se zřídka, že po svatbě se muslimové změní. V mnoha zemích jim kultura říká, že žena je majetkem muže. Dokud se nevzali, chová k ní a k rodičům veškerou úctu, po svatbě už je ale jenom jeho majetkem. V některých zemích si pak muž pořídí ještě jednu nebo dvě další ženy a všechny pak žijí společně a tvoří jednu rodinu.
Přítel tvé kamarádky snad takový není . Ale pro mnoho z nich je toto součástí kultury, něco naprosto normálního. Není to zrada, když si po svatbě vyrazí najít další 3 manželky (můžou tuším mít maximálně 4, jenom Prorok jich měl víc.)

Myslím, že každá rada je drahá. Zamilované srdce se vznáší někde mezi já a ty, zdánlivě bez pouta s kořeny a kulturou, která spoluutváří identitu každého z nás. Poraď kamarádce, aby se snažila vědět co nejvíc o jeho kulturním zázemí, o zemi jeho původu (i když on se třeba už narodil u nás... v zemi "exilu" jsou cizinci často ne vždy úplně přijatí, ne vždy se zde cítí doma, protože vnímají bariéry, které mezi ně a sebe kladou místní... často si tak vytváří ideální vztah se zemí původu, třeba ji ani neznají, ale svět médií už dovoluje vytvářet citová pouta a nové identity napříč světem... Většina těch, kdo se účastní teroristických útoků na západě je z druhé generace muslimů žijících v Evropě a Spojených státech, kteří se identifikují s hnutím odporu virtuálně...). Je dúležité, aby se snažila poznat všechno o postavení žen v zemi, odkud její přítel pochází. Pokud ho navštěvuje u něj doma, ať se zkusí trochu seznámit i s literaturou, kterou čtě, je-li mezi ní něco o islámu (někteří muslimští autoři jsou velmi umírnění, jiní ne - literatura jí může pomoct pochopit formu islámu, která je mu blízká).

Rozhodně jí řekni, aby nespěchali na svatbu. Ať počká, až přejde zamilovanost, až se budou opravdu znát - nejenom to milující srdce, ale celého člověka, včetně jeho kořenů i snů pro budoucnost, a třeba i jeho vztah vůči jeho rodině, sourozencům, třeba k sestrám, jeho práci.... Pokud nemá české občanství a uvažuje o návratu někam do islámského světa, asi bych jí radil, aby se ho zřekla. Svatbou by případně občanství mohl získat. Pokud chce žít v ČR nebo někde na západě Evropy, dá se řekněme předpokládat, že přijal místní hodnotový systém, což by věci usnadnilo. Jde vždycky víc o praktické aspekty případného manželství... Víra přichází až potom, milost předpokládá přirozenost. První starost je potřeba v tomto případě mít o to, zda jsou jejich představy manželství totožné. (Děvčat, které si vzaly nějakého arabského prince svého srdce a pak se odcitly jako čtvrtá žena jeho mini-harému s očima pro pláč, není málo.) V našem světě je to absurdní a nepředstavitelné, v islámském světě to tak není. I hodný milující chlap, který je řekněme dobrým tátou, tam může mít víc žen a není to nic proti ničemu. I když to třeba v mládí v zamilovanosti odmítá, s prvními krizemi kdy se v Evropě začne myslet na rozvod, v arabském světě přijde do domu mladší žena. Ta první nemá právo odejít, zůstává majetkem muže, služkou v domě, služkou i vlastních dětí mužského pohlaví, zatímco dcery jí mohou pomáhat... Zní to asi tragicky, že? Nemyslím ale, že by jejich vztah byl nemožný. Jenom ho prostě dopředu musí opravdu dobře poznat, jeho rodinu, jeho kulturní kořeny...


K tomu, aby si ho mohla vzít a zůstat přitom ve společenství s katolickou církví, bude pak potřebovat dispens pana biskupa. Aby ho pan biskup udělil, je třeba souhlas nekatolické strany s katolickou výchovou dětí a s tím, že katolické straně nebude bránit v životě z víry.

A pak je potřeba mít na vědomí, že žít jako katolička v rodině a v manželství sama je určitě těžší. Pokud jí na víře záleží, je potřeba se i ptát, jestli je toho schopná? Dokáže si vybojovat čas na nedělní mši, na modlitbu? Dokáže žít svoji víru, když její druhá polovička stejnou víru nebude sdílet? Myslím, že to možné je, pokud v tom ten druhý nebrání a pokud jí na víře opravdu záleží...


Její rodiče to určitě myslí dobře. Mají ji rádi, přejí své dceři jen dobro a neví, co mohou od toho jejího doktora čekat. Když má titul, aspoň se dá předpokládat že není hloupý a neměl by být fundamentalista - to většinou postihne méně vzdělané vrstvy v jakémkoli náboženství. Myslím, že i rodiče potřebují hodně času na to, aby ho mohli poznat. Bylo by hloupé si je rozhádat, ačkoli je potřeba pamatovat na to, že první zodpovědnost za její vlastní štěstí nese ona sama. Podvolit se rodičům bez toho, abys souhlasila s jejich důvody a přijala je za vlastní, by jim nepomohlo... Už vždycky by riskovala že kdykoli se něco v životě pokazí, obviňovala by je z toho, že jí zakázali tu pravou lásku...
Ať se snaží zachovat pokoj, když se o tom společně baví a hledají kompromisy. I rodiče by měli pochopit, že když jí ho zakážou a ona je neposlechne, nebudou mít už žádnou možnost jí v tomto vztahu být blízko a případně pomoct, když by náhodou pomoc potřebovala. Nejlepší by bylo, aby souhlasili s tím, snažit se i oni jejího přítele dobře poznat, přijmout ho jako toho, kterému patří její srdce a společně s ní se snažit vyvrátit případné pochybnosti před tím, než mu daruje svůj život a vezme si ho.

Už jsem se rozepsal víc než dost. Většinu z toho co jsem napsal možná tvoje kamarádka odmítne jako neopodstatněný strach... Zamilovanost často nedovoluje stát nohama na zemi. A snažit se ho poznat, by mohlo vypadat jako podezřívání... Myslím ale, že o podezřívání nejde. Podezřívat je možné někoho z něčeho špatného. Pokud by ale ten její milý pocházel z jiného kulturního prostředí, pak to co u nás považujeme za špatné u nich špatné být v případě vztahu mezi mužem a ženou, v případě postavení žen nemusí... prostě mezi námi veliké rozdíly jsou. Evropa vyrostla na tom, čemu se říká křesťanské kořeny. Nejde o to poznat, jestli on je dobrý nebo špatný (když ho miluje, nepochybně špatný není...) - jde o to, poznat přesné hranice dobra v jeho kultuře, v tom v čem byl vychovaný...
Víra v jednoho Boha nás spojuje. Nás ale učil znát Boha Ježíš, který chodil, vyprávěl, uzdravoval, odpouštěl hříšníkům a přijímal jejich pohostinství (vracel jim jejich důstojnost).
V zemích islámu víru v jednoho Boha šířil Prorok, který najal bandu raubířů a začal přepadat karavany, plenit města a zabíjet každého, kdo se nové víře nepodvolil. Měl asi sedm manželek a té, které umřel v náručí, bylo tuším 13 let.
Naše idea Boha je nutně značně rozdílná. Ježíš nám Boha představil jako milujícího Otce, který čeká, až se vrátí marnotratný syn, jako pastýře který hledá ztracenou ovečku... Odpustil výběrčímu daní (v té době autorizovaný zloděj a tyran lidu) i prostitutce...
V arabských státech ještě dnes kamenují dívky, které byly přistiženy při tom, že se líbají s klukem... Pro kluka to hřích není, pro holku to znamená smrt, škaredou. V Islámu ale existuje hodně proudů... Navíc i hodně muslimů bude podobnými muslimy, jako jsou mnozí katolíci křesťané (jenom podle jména).

Řekni kamarádce, že svoje štěstí má v rukou ona a každé rozhodnutí musí udělat ona sama. Ať neuspěchá svoje rozhodnutí ani jedním směrem. Každé rozhodnutí, aby mělo nějakou pravděpodobnost správnosti, musí stát na dobré informovanosti. Musí se asi snažit ho opravdu dobře poznat (i tou kulturou, jak jsem už opakoval mnohokrát), pak se na základě znalosti rohodnout a pak jenom doufat, že se nespletla...

Budu jí držet palce.