Odpověď:

Ano, papež Honorius I. píše Sergiovi výslovně toto: "Proto také vyznáváme pouze jednu vůli našeho Pána Ježíše Krista, poněvadž božství opravdu přijalo lidství, ale nikoli vinu... V jeho údech opravdu nebyl žádný jiný zákon chtění protivící se Spasiteli." (DS 487) V této nejednoznačné odpovědi se projevuje teologická nedůslednost papeže a značně nepřesná a nejednoznačná formulace. Na jedné straně může jít skutečně o souhlas s teorií o jediné vůli, na druhé straně se z toho dá odvodit i to, že lidské chtění neodporovalo božskému. Právě z toho předpokladu vycházel totiž Sergius: předpokládal, že pokud by byly v Ježíšovi dvě vůle, pak by se nutně musely dostat do konfliktu. Nicméně bible naznačuje, že Ježíš jako člověk musel přijmout své poslání (křest v Jordánu, nejmarkantněji se to projevuje při modlitbě v Getsemanech).
Důvod, pro který se není toto papežovo mínění bráno za neomylné, tkví v tom, že to bylo vždy pokládáno za jeho osobní názor (a to mylný), nikoli jako slavnostní a neomylné prohlášení. Svědčí o tom další polemiky a rozvinutí v učení Maxima Vyznavače, nakonec i rozhodnutí III. konstantinopolského koncilu: "V souladu s učením svatých otců vyhlašujeme, že v Kristu jsou dvě přirozené vůle a dvě přirozené činnosti, deb oddělení, beze změny, bez rozdělení, bez smíšení..." (DS 556).
Přesné a spravedlivé posouzení všech okolností je velmi problematické. Osobní mylný názor papeže nikterak neumenšuje ani nezpochybňuje dogma o papežské neomylnosti. Ta je totiž vázána výhradně na otázky víry a mravů, a to pouze v případě, kdy papež promlouvá "ex cathedra" - slavnostně pronáší pravdu, o které výslovně mluví jako o neomylném a neměnném učení. Což je nepatrný zlomek toho, co papež řekne nebo napíše.