Odpověď:

Teze "Mimo církev není spása" strále platí a ani 2. vatikánský koncil ji nezrušil. Ten, kdo výslovně popírá Ježíšovo božství a vykoupení, si sám zavírá cestu ke spáse. O tom není pochyb. Co zůstává otevřeno, je to, kdo je členem církve, čili kdo je skrze Ježíšovu smrt omilostněn. Vzhledem k tomu, že se (alespoň podle typu otázky předpokládám) v teologii orientujete, předpokládám, že znáte i teologické podhoubí 2. Vatikánu. Tento problém totiž souvisí s Rahnerovou tezí o anonymních křesťanech a její implementací v koncilových dokumentech, především v Gaudium et spes 22, Lumen gentium 16 a Ad gentes 7.
Skrnuje to i KKC 1260: "Kristus zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh". Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev. Je dovoleno předpokládat, že by tyto osoby chtěly být pokřtěny, kdyby poznaly, že je nezbytný.
Tedy platí, že jediná cesta ke spáse vede skrze Ježíšovo vykoupení, ke kterému se člověk přihlašuje křtem v církvi. Pokud tuto možnost neměl a vědomě vykoupení Kristem neodmítl, můžeme doufat že i on je "tajemným způsobem" k církvi přičleněn na základě života podle svědomí, tak tak může být spasen (je tedy "anonymním křesťanem").