Odpověď:

Otázku můžeme rozdělit na dvě části.

Překážkou pro přijetí eucharistie je těžký hřích. Proto je nanejvýš žádoucí přistoupit ke svátosti smíření, chci-li přijmout eucharistii, jsem si však vědom toho, že mám na svědomí těžký hřích – tedy zcela vědomé a dobrovolné provinění proti Božímu zákonu v závažné věci.
Nejsem-li si takového provinění vědom, mohu přijmout eucharistii vícekrát po jedné svátosti smíření. Věříme, že přijetí nejsvětější svátosti odpouští lehké hříchy – ty tedy nejsou samy o sobě překážkou k přijímání.
Nelze paušálně říci, jak dlouho či kolikrát lze přistupovat po svátosti smíření k přijímání. Přesně řečeno totiž platí „do prvního těžkého hříchu“. Dopustíme-li se ho, je třeba se smířit s Bohem ve zpovědi. Církev žádá, abychom přistoupili ke zpovědi alespoň jednou za rok. Uvědomíme-li si, že svátost smíření je pro nás především a na prvním místě úžasná příležitost k setkání s milosrdným Bohem a jeho odpouštějící láskou, bude nám zřejmější, že tento požadavek je spíše jakési »existenční minimum«. Pak zjistíme, že není třeba vidět ve svátosti smíření jakéhosi strašáka, ale naopak vítaný a žádoucí dar Zmrtvýchvstalého Krista, který řekl svým apoštolům: »Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.« (Jan 20,22–23)
„Frekvence“ svátosti smíření záleží na osobní dispozici každého člověka, na jeho duchovním životě, vztahu s Bohem a církví… Mnoha lidem vyhovuje přijímat svátost smíření jednou za měsíc.

Popel je všeobecně vzato výmluvným znamením špíny, odpadu a naprosté bezcennosti – zcela nevyužitelný prach, vyčerpaný zbytek paliva, který se už nijak zpracovat nedá. Proto si dáváme dělat na čelo znamení kříže popelem (takzvaný popelec) – můžeme je chápat jako vyjádření toho, že před Bohem jsme čímsi nepatrným, popelem, prachem – proto se také při udělování popelce říkává: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.“
V křesťanské souvislosti však můžeme vidět popelec i z jiných úhlů. Lze citovat z textu otce Petra Šikuly:
»Od nejstarších dob se v křesťanském výtvarném umění objevuje znamení ptáka Fénixe (zvláště v katakombách, na náhrobcích apod.). Tento bájný pták vždy jednou za 500 let sám sebe spálil a znovu povstal z popelu omlazený. První křesťané použili tento obraz jako podobenství ke vzkříšení člověka – prach a popel nejsou poslední instancí, ale povstaneme z něj k novému životu. Tudíž tento popel na začátku postní doby však pro nás není znamením konce, ale naopak „omlazeného povstání k novému životu“.«
Lze také vycházet z toho, jak se vlastně získává popel užívaný na Popeleční středu. Původně se jedná o ratolesti, tzv. „kočičky“ z loňských Velikonoc, konkrétně z Květné neděle. A na Květnou neděli si připomínáme slavný Kristův příjezd do Jeruzaléma. Jenže davy lidí, které Krista nadšeně vítaly, jej za necelý týden byly ochotny poslat na popravu. Tyto staré kočičky nám tedy mohou připomínat, jak jsme se častokrát dušovali, že už nikdy, nikdy nezradíme Boha hříchem, že se polepšíme, že budeme žít tak, abychom zjevovali ostatním lidem Boží slávu – a jak jsme toto předsevzetí dříve či později porušili.
Oheň, ve kterém staré kočičky shoří na popel, nám může být znamením Boží lásky, v níž naše staré hříchy shořely na prach – pokud jsme se jich byli ochotni vzdát, pokud jsme jich litovali a pokud jsme se z nich vyznali.
Označení popelem není explicitně spojeno s postem; lze tedy přijmout popelec, i když se mi nepodařilo půst dodržet. Ovšem osobně se domnívám, že pro většinu našich současníků nejsou jeho podmínky tak těžké – starší 14 let jsou vázáni zříci se na Popeleční středu masa, starší 18 let a mladší 60 let se pak navíc omezí na jedno vydatné jídlo denně. Můžeme přitom vzít v úvahu, co je pro tisíce našich bratří a sester z tzv. rozvojových zemí „vydatné jídlo“, resp. „běžný denní příděl“. A vezměme taky v potaz, co všechno jsou si ochotni odříci vrcholoví sportovci, umělci, lidé snažící se udržet „štíhlou linii“ – a nám by bylo zatěžko se odříci několika drobností dva dny v roce z lásky ke Kristu?