Odpověď:

Je to záhada, že? :-) Ale přesto si myslím, že to tak nepochopitelné není. Bůh je láska, milosrdenství a spravedlnost. Toto je fakt, alespoň to říká Boží zjevení. Dokonce je nejvýš laskavý, nejvýše milosrdný a nejvýše spravedlivý. Tyto vlastnosti jsou u něho přítomny v plnosti a zároveň. Což je pro naši představivost docela nepředstavitelné. V našem lidském pohledu jakoby se milosrdenství a spravedlnost vylučovaly. Buď jsme milosrdní, pak odpouštíme, nebo jsme spravedliví, pak každý "dostane", jak zaslouží. Nějak nám nejde do hlavy, že v Božím plánu je spasit každého člověka bez rozdílu, že miluje každého stejně. (Ó, jak bychom někdy chtěli být těmi "více milovanými", abychom si zvedli sebevědomi :-)).
Krásný exemplární příklad je v podobenství o marnotratném synu Lk 15,11-32. Skoro máme chuť se zastat staršího syna, který se celý život dřel a smetanu oslav slízne ten polepšený darebák. Ach jo, jaká nespravedlnost...
Jenže, podívejme se na to ne očima služebníka a otroka, ale otcovýma očima. On bezmezně miluje oba dva syny, oběma vychází vstříc, jak tomu "ztracenému" v cizí zemi, tak tomu "ztracenému" v otcovském domě. Ano i starší syn se totiž ve skutečnosti ztratil. Všiměte si, že se doma cítí ne jako syn, ale jako služebník: "Tolik let ti sloužím..." Neřekne: "Tolik let mohu žít s tebou..." Kdosi toto podobenství nazval "podobenstvím o dvou ztracených synech". A je to výstižné. Tak, jako v případě mladšího syna otec nesouhlasí s tím, že by měl být "jen" služebníkem, tak i na výčitku staršího syna reaguje něžnými slovy: "Dítě, vždyť ty jsi pořád se mnou a vše, co je mé, je i tvé..." Otec nechce služebníky, chce syny. Služebník je totiž pouze "zaměstnán" a plní dané rozkazy. Od syna se čeká více: že se jednou stane otcem, to znamená, že si osvojí otcovy vlastnosti. Čili, kdyby byl starší syn skutečně doma, kdyby byl skutečným synem, pak by se jako otec radoval z návratu svého bratra. Ale protože se od otce vnitřně velmi vzdálil a považoval se za služebníka, vidí jen "mzdu" - a tady mu někdo (jakýsi nezdárný otcův syn) přebral "prémie".
Jestliže toto podobenství aplikujeme na Vámi popisovanou situaci, tak se - ať chceme či ne - musíme nalézt právě ve starším synu. My plníme příkazy, my žijeme podle Otcovy vůle, ale... nežijeme s ním, neztotožňujeme se s jeho myšlením. Jsme mu vnitřně odcizení. V Vašem biblickém citátu stojí: "...právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují..." Z obrácení se bude radovat "nebe", ne jen Bůh sám, ale spolu s těmi, kteří ho skutečně následují. Pokud bychom pociťovali vůči "navráceným marnotratným synům" závist a zášť, následujeme Boha skutečně (jsme nebešťané), nebo si jen o sobě pokrytecky myslíme, že jsme dokonali...? Nečeká se ještě i na naše obrácení a návrat?

K tomuto tématu bych vřele doporučil knihu: Henri J. M. Nouwen, Návrat ztraceného syna, Paulínky 2001.