Odpověď:

Otázka tzv. předurčení = predestinace se týká vyvolení ke spáse. Toto téma je výlučně novozákonní, speciálně se jím zabývá sv. Pavel. Klasické biblické pasáže jsou Řím 8,8-30 a Ef. 1,3-14. Zde Pavel mluví o Božím plánu otevřeném pro všechny lidi. Tato cesta vede přes Ježíše Krista a církev (Ef 3,9-11). Člověk, který se po ní vydá, musí splňovat dvě kriteria: víru (Ef 1,13) a lásku (Řím 8,28). Pro ty, kdo se drží těchto zásad, je cesta ke spáse otevřená, kdo je odmítnou (t.j. neřídí se jimi), jdou k záhubě. Tak se otvírá před člověkem dvojí cíl: spása a zavržení.
Klasická polemika o predestinaci byla vedena sv. Augustinem. Ten bojoval proti tzv. pelagianizmu - názoru, že člověk je v podstatě dobrý a ke spáse mu stačí to, že se bude řídit evangelijními zásadami. Naproti tomu Augustin zdůrazňuje poškození lidské přirozenosti dědičným hříchem a fakt, že spása člověka je svobodný Boží čin, člověk se vlastními silami spasit nemůže. Tuto myšlenku dále rozvíjí tak, že z Bůh z celkové masy lidí vybral malou část ke spáse, ostatní jsou předurčeni pro zavržení. Na tomto Božím rozhodnutí nemůže člověk svým jednáním vůbec nic změnit. De facto to znamená, že když se člověk podle Božího úradku zavržen, může vést "sebesvatější" život, nic mu to nepomůže.
V další polemice byl církví zavržen pelagianizmus, ovšem ani Augustinovo radikální řešení není přijato. Na synodě v Arles je odmítnuto tvrzení, že by Krtistus nevytrpěl smrt za spásu všech (tzv. predestinacionizmus).
Současný názor teologů se opírá o Boží projekt spásy pro všechny lidi (Kristus zemřel za všechny). Jesliže se mluví o předurčení ke spáse a zavržení, je to následek lidského dobrovolného přijetí či odmítnutí vykoupení. Vzhledem k tomu, že Bůh stojí mimo čas, dá se u něj mluvit i o předvědění o tom, pro co se člověk rozhodne.