Odpověď:

Já osobně s autoritou církve problémy nemám. Jednak to bylo právě společenství apoštolů, kterým dal Ježíš moc "svazovat a rozvazovat" (srv. Jan 20,23), jednak se mi při pravdivém pohledu do historie nezdá, že by církevní minulost byla převážně černá. Spíš mám dojem, že se záměrně některé chyby rozmazávají, abychom si méně všímali pozitiv. Je pochopitelné, že církev je ve "zvláštní péči" Zlého, tak jako jsou pokušení vystavováni mnohem více ti, kdo se snaží o cestu k Bohu. Ježíš nikdy apoštolům neslíbil, že se jim pokušení a hřích vyhne, ale slíbil jim, že s nimi bude až do konce věků. A já mu věřím, proto věřím i církvi.
Dále si myslím, že že věrohodnost církve se ospravedlňuje už jejími dějinami. Kdyby byla skutečně tak "prohnilá", těžko by přežila 2000 let. Že se uprostřed církve rodili světci a obrodná hnutí, není také samo sebou. Zkusme si někdy porovnat počet těch negativních postav církve s počtem světců. Nebo počet omylů a chyb s počtem přínosů pro člověka a společnost. Mně tato bilance rozhodně vychází ve prospěch církve.
Mám za to, že s církví je to často podobné jako s autoritou rodičů. Oni mají před svým dítětem přece jen nějakých 20 let zkušeností náskok. A ruku na srdce: kolikrát jsme se vzdor dobře míněným radám řídili vlastním rozumem a teprve později zjistili, že rodiče pravdu měli nebo že jsme měli jejich zkušenost vzít minimálně v potaz a zamyslet se nad ní. No, a církev má před námi náskok 2000 let. A nemyslím, že by za tu dobu člověk natolik zmoudřel, že by zkušenosti starších nepotřeboval.
Velké plus pro pochopení autority církve je její svatost. Vím, že tato vlatnost bývá dosti nepochopená: nejde o svatost morální ve smyslu bezhříšnosti, ale je "svatá" ve smyslu "patřící Bohu". To nikterak neumenšuje hříšnost jejích údů. Ani my jako jedinci nejsme nikdy svatí-bezhříšní, takový je pouze Bůh, ale můžeme být svatí, nakolik si uvědomíme svou hříšnost a toužíme po obrácení a odpuštění. V tom vidím i svatost církve: i ona potřebuje a touží po obrácení a mnohé postav z církevních dějin jsou skutečnými "kajícíky".
Nakonec církev je taková, jací jsme my, její čenové. Samozřejmě, že "kritika" je pro někoho potřebná (nakonec o čem bychom si s druhými povídali, kdybychom nemohli pomlouvat své sousedy... :-)), ale zkusme místo kritického odměřování a posuzování udělat pro církev něco mnohem užitečnějšího: pokud se nám zdá, že ještě nedorostla k dokonalosti, začněme s dokonalostí od sebe...