Odpověď:

Ad 1) Kompletace kánonu biblických knih je vůbec zajímavá a ne zrovna přímočará. Starý zákon vznikal v průběhu cca tisíce let od doby královské takřka až k přelomu letopočtu. Nový zákon je dílem prvního století po Kr. Jenže souběžně s dnešními kanonickými biblickými spisy vzniká i další literatura. Rozhodnout, které spisy patří do seznamu inspirovaných knih Božího zjevení, bylo dílem koncilů.
Nejsložitější je geneze kánonu starozákonních knih. Dosud přetrvává rozdíl mezi kánonem používaným v katolické církvi a kánonem církví protestanstké a pravoslavné tradice. Samotná židovská obec na konci 1. století po Kr. na sněmu v Jamné definovala 39 hebrejsky psaných knih jako Boží zjevení. Ovšem v té době se už hojně používal řecký překlad označovaný jako Septuaginta - LXX. Sestavilo ho podle tradice 70 učenců v Alexandrii na přelomu 3. a 2. století př. Kr. Ovšem LXX obsahuje kromě židovských spisů i další řecké knihy, které později v Jamné do kánonu přejaty nebyly. Autoři novozákonních knih však LXX znali a používali, většina starozákonních citací v NZ je převzato právě ze LXX. Když na počátku 5. století sestavil sv. Jeroným oficiální latinský překlad Písma, řídil se pravidlem o přednosti hebrejského textu. Proto nezahrnul řecky psané spisy SZ. Na toto pravidlo se pak odkazovala i protestantská biblická tradice. V katolické církvi se SZ převzal společně se spisy zařazenými v LXX. Proto v protestanském vydání Písma najdeme 39 (popř. 38 knih, bereme-li knihu Pláč jako součást Jeremiáše), katolické vydání je rozšířeno o deuterokanonické knihy: Tobiáš, Judit, Kniha moudrosti, Sírachovec, Báruch, Knihy Makabejské a přídavky k Danielovi a Ester. Definitivně tento kánon potvrdil Tridentský koncil.
Kánon Nového zákona v této podobě je doložen ze 4. století po Kr.
Kromě kanonických (a deuterokanonických) knih existují ještě židovské a křesťanské apokryfy, které můžeme chápat jako židovskou a raněkřesťanskou literaturu, u níž je sporná nebo neprokazatelná Boží inspirace.

Ad 2) Viz otázku č. 689.

Ad 3) Toto je poměrně známý problém. Diskutovalo se o něm už u otázky 527. Apoštol Jakub přímo vybízí: "Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni." (Jak 5,16) Kněz je ve svátosti smíření prostředníkem očišťující Boží milosti a kajícník je tím ubezpečen o Božím odpuštění. Nemusí pochybovat, zda mu bylo skutečně odpuštěno. To je významný moment. Kromě toho kněz funguje i jako "poradce", jak s tím či oním bojovat. I to je významná pomoc. Nakonec hřích není čistě "soukromou" záležitostí, ale postihuje celé Kristovo tělo - církev. Církev je proto angažovaná i při aktu odpuštění.

Ad 4) Křest u křesťanských církví je samozřejmě platný, člověk se stává členem toho společenství, které mu křest udělilo. Podmínkou pro platný křest je trojiční formule (N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého) a omytím vodou nebo ponořením do vody. V případě oprávněné pochybnosti, zda byl křest udělen platně, je možné udělit ještě "křest pod podmínkou".