Odpověď:

Bohužel neznám tak dobře jako Vy většinu kněží (znám ty z naší diecéze, a to ještě ne všechny, o otázce antikoncepce jsem však s nimi nemluvil), tudíž nemohu potvrdit Vaši zkušenost degradace člověka na pouhé zvíře v otázce plození. Kromě toho se nedomnívám, že "zvířata souloží, když chtějí potomky". V biologii nám bylo řečeno, že u zvířat je to záležitost přirozeného pudu, nikoli vůle a volního rozhodování, natož pak plánování. O vůli a chtění se mluvilo pouze u člověka. Ale je to přece jen nějaký ten pátek zpět, takže je možné, že věda mezitím pokročila...
Zřejmě nespadám do okruhu "většiny kněží", protože se nedomnívám, že by lidská sexualita měla jako jediný cíl plození potomstva. Nakonec i učitelský úřad církve mluví od dvou cílech sexuality: prokreace (plození) a společenství muže a ženy. Tyto dva cíle není možné od sebe jednoduše oddělovat či uznávat pouze jeden z nich. Pokud by se vyzdvihla prokreace a zásadně vyloučila důležitost společenství manželů, pak by to samozřejmě bylo něco napřirozeného. U zvířat je většinou sexuální aktivita vázána na určité období, u člověka je aktivní stále. To by znamenalo buď neustálé plození nebo celou dobu fertility nebo nepřirozené omezení sexuálního styku pouze na připad zplození potomka. Obojí je nesmysl.
Na druhé straně potlačení prokreace a redukování sexuality na prostředek společenství muže a ženy (nebo přesněji na smyslový pocitek) znamená v důsledku pohrdání sexualitou jako Božím darem ve stvořitelském plánu. Ano, manželé právě ve schopnosti plodit děti dostávají od Boha možnost podílet se na stvoření. Dát život tam, kde není, je Boží schopnost, člověk (a nakonec všechny živé organizmy) jsou tímto vtaženi do tvoření vesmíru. Zásadní odmítání tohoto daru je i odmítáním či pohrdáním Dárcem.

Záměrně jsem uvedl extrémní pozice, které se ale většinou v křesťanských rodinách neobjevují.