Odpověď:

Je otázka, co míníte tím přepychem. Souhlasím s Vámi, že třeba tahanice o restituce mohou navodit dojem, že církvi jde jen o bohatství a majetek. Aspoň takto to bývá prezentováno v médiích. Nebudu rozebírat mravní povinnost navrácení ukradeného majetku, spíše bych se chtěl dotknout toho, co je ve hře. Při nástupu komunizmu u nás byl státem zabaven majetek církví, který živil církevní aktivity; zároveň se stát zavázal, že v rámci "náboženské svobody" bude chod církve financovat (tedy platy duchovních atd.); tento stav trvá dosud. Na jedné straně to vypadá jako vstřícné gesto ze strany státu, na druhé straně však stát získal naprostou kontrolu nad církvemi: pro režim nepohodlnému duchovnímu se jednoduše sebere státní souhlas k vykonávání duchovní péče a plat. Takže mu nezbylo, než opustit pastoraci a živit se třeba jako dělník. Stát tímto způsobem může velmi snadno regulovat činnost církví a počty duchovních.
Od 90. let se však hledá způsob, jak vztah mezi státem a církvemi vyřešit (restituce se netýkají jen katolické církve, ale i všech ostatních). Myslím, že je správné odloučeni církve od státu. Jednak kvůli "politické svobodě", jednak proto, že nevidím důvod, proč by měly být aktivity církve spravovány a financovány ministerstvem kultury (tedy do jisté míry chápu nespokojence, kteří si stěžují, že je církev placena z jejich daní). Nakonec i stát chce "setřást" povinnost placení duchovních (podle pana ministra Dostála naše platy příliš zatěžují rozpočet - hmmm, tak mu asi budu muset ze svých 6.500 Kč hrubého přispívat do nějakého fondu, aby to naše hospodářství nepoložilo. :-)) Ty naše výplaty v porovnání s republikovým průměrem moc přepychové nejsou a o zvláštním blahobytu se také mluvit nedá. Možná zlato v kostelích, obrazy, výzdoba apod. někoho vedou k doměnce o bohatství církve, ale tyto nemovitosti jsou naprosto nedisponibilním "kapitálem", který se jednak nemůže prodat, jednak se nedá využít jinak. Naopak údržba a restaurování spolykají mnoho prostředků.
Stále nedořešeným problémem zůstává, jak po odluce církev financovat. To nejsou jen platy duchovních, patří se mnohem víc: údržba kostelů a zabezpečení církevních nemocnic, Charity, hospiců, různých krizových center apod. (Charitní služba patří ke křesťanským ideálům a církev tuto oblast nechce "hodit přes palubu". Samozřejmě "zadarmo" nikde nic nedostanete, takže se provoz těchto zařízení nějak financovat musí. Nakonec i Ježíš měl kolem sebe skupinu žen a učedníků, kteří se o něho starali...) Před rokem '48 byly tyto aktivity financovány z pronájmů, lesů, statků atd. Ten kdo vlastní nějaký památkově chráněný objekt mi dá zapravdu, že údržba je pěkně drahá. A současná situace vypadá tak, že stát nechce platit a zároveň odmítá vrátit majetek, který by mohl pomoci vyřešit finanční problémy. Máte nápad na nějaké schůdné řešení?
Ve Francii po revoluci stát zabavil všechno všetně kostelů, ovšem zavázal se a dodnes to plní, že bude hradit jejich údržbu. Francouzská církev tedy funguje ve vlastní režii, nemá sice moc na rozhazování, ale jde to. V Německu a v Itálii zase funguje církevní daň. Co by bylo asi nejlepší v našich podmínkách? Co takhle zbourat kostely, zavřít nemocnice, hospice, domovy a centra, kněží by chodili normálně do práce...? No co, tak zase vytáhnu montérky a vrátím se k zedníkům. Aspoň bych za sebou viděl nějaké výsledky. :-)
Otázka z církvních dějin je neustále přetřásána. Problematika kolem Mistra Jana Husa a současný pohled katolické církve na tuto osobnost je již na našem serveru zveřejněna (Projev papeže Jana Pavla II. k účastníkum Římského mezinárodního sympozia o Mistru Janu Husovi, Společné prohlášení k Římskému sympoziu o Mistru Janu Husovi, Rozhovor s profesorkou Janou Nechutovou o Janu Husovi...), takže shrnu jen velmi stručně důvody, které vedly k jeho odsouzení. Jan Hus vystupoval jako kritik či reformátor církve; nešvarů ke kritice bylo hodně a takových kazatelů volajících po reformě také nebylo málo. Ale to nebyl důvod jeho odsouzení. Problém byl v tom, že přijal za své myšlenky Jana Viklefa, které se však už s pravověřím rozcházely (nauka o církvi, o svátostech, atd.) Bylo mu vytknuto 30 heretických tezí z jeho spisů a byl žádán, aby je odvolal. Došlo k nekonečným diskuzím v tom smyslu, že Hus hájil pravověrnost tezí, kardinálové koncilu zase poukazovali na jejich nesprávnost. K dohodě nedošli. V Husův neprospěch nahrála ještě velmi vzrušená situace kolem papežského schizmatu. Kardinálové několikrát nabízeli Husovi milost, jestliže teze odvolá, on však takové požadavky neústupně odmítal. Tím se celá věc dostala do takové situace, že vyústila v popravu. Rozsudek byl zdůvodněn tím, že Hus ve svých spisech "dogmatizoval, hájil a kázal Viklefovy bludy".
Ačkoli tento případ byl pro kostnický koncil jen okrajovou záležitostí, historie ukázala opak. Určitě se tam proplétají vina, tragika, vlastní i cizí selhání. Jenže historii už nezměníme. Lidské křivdy minulosti nahradit neumíme, to může udělat jen Bůh...
K "upalování čarodějnic": Samozřejmě s nim nesouhlasím, ovšem na druhé straně musím vzít v úvahu, že to bylo ve zcela jiném historickém kontextu, který pro nás, lidi 21. století, až tak snadno pochopitelný není. Neexistovalo něco jako pluralitní svobodná společnost (samotný fakt nevolnictví je dokladem toho, že lidský život a svoboda moc respektovány nebyly). Provázání církve a státu bylo natolik těsné, že politické ambice byly zastírány rouškou náboženských zájmů a náboženství se často prosazovalo politickými a mocenskými metodami. Jako příklad nám může být známé pravidlo Cuius regio, eius religio. Jestliže byl pán katolík, všichni poddaní museli být katolíci a jinověrci byli vyháněni, jestliže pán přestoupil k protestantizmu, byli lidé poddaní nuceni k protestantizmu a katolíci byli vyhnáni. Projevilo se to i na "procesech s čarodějnicemi". Tribunál byl světskou záležitostí, ovšem je fakt, že k obvinění mělo rozhodující slovo náboženská "expertíza". Na katolických panstvích se angažovala katolická církev, na protestatských panstvích zase protestanté. (Někdy mám trochu dojem, že převládá taková představa, že v upalování čarodějnic a "heretiků" měli prsty pouze katolíci. Nicméně počty odsouzených na protestatských pantvích taky bohužel nejsou nejmenší...)
Dalším "vzorovým" příkladem je třeba doba pobělohorská. Ferdinand II. je historiky považován za bigotně zbožného katolíka, který byl neochvějně přesvědčen, že je k panování povolán z vůle Boží a že je jeho úkolem přivést národ zpět do katolické církve. Považoval herezi (nekatolické vyznání) za hlavní příčinu rebelií, tedy politického zločinu. A na to doplatili představitelé stavovského odboje... A teď otázka: lze jednoduše obvinit katolickou církev, že zapříčinila pobělohorskou situaci rakouské monarchie? Není to spíš záležitost vládní orientace? Co by se asi stalo, kdyby byl Ferdinand II. protestant?
Na druhé straně v době komunistické totality byli křesťané cíleně odstraňováni z vedoucích míst a neměli možnost dosáhnout dobrého vzdělání a postavení. A to nepřipomínám tendenční protikřesťanskou propagandu...
Je skutečně těžké dnes dějiny hodnotit, to se nám nikdy přesně nepodaří, spíše si máme uvědomit, kudy cesta nevede. Určitě není tím ideálním spojení státu a církve, už proto se přes deset let v našem státě debatuje o odluce (ale bohužel zatím jen debatuje). Zkusíte našim politikům a církevním přestavitelům navrhnout způsob, jak to udělat?