Odpověď:

Přítomnost mentálně postižených lidí můžeme zdůvodňovat různě. Takové postižení může být vyvoláno buď nějakou nemocí, vliven toxických látek a zářením, lidským selháním apod. Ne vždy jsem přesně schopni definovat příčinu. Tak by Vám na to asi odpověděl lékař. Církev není kompetentní tuto otázku řešit. Křesťanství spíš může hledat odpověď na otázku, proč Bůh dopouští, aby se takoví lidé s postižením narodili. Bůh ponechává stvoření autonomii, většinou nezasahuje přímo do dění, takže se tato svoboda stvoření projeví určitou "nenormalitou" (přírodní katastrofy, nemoci, vrozené vady...). Toto všechno nám může připadat jako nespravedlnost z Boží strany. Ale není to často čistě jenom náš pohled? Nemůže se stát, že Bůh to vidí jinak a mnohem lépe než my?
Jestliže vezmeme příklad mentálně postiženého člověka: Vycházejme z předpokladu, že Bůh chce, aby byl člověk šťastný. Mě vždycky fascinovala upřímnost a neskalená radost mentálně postižených lidí. Oni si většinou svůj nedostatek ani neuvědomují, zato se dokáží radovat i z úplných maličkostí jako malé děti. Zatímco my zdraví lidé jsme často utrápení, zamračení, uhonění... Kdo z nás dvou je asi šťastnější? Když se rohlédneme, kolik je kolem nás "zdravých" a přesto nešťastných lidí, tak zjistíme, že dokonce ani ve zdraví štěstí člověka nespočívá, ačkoli je to určitě velká hodnota. Ale co když to pro právě toho konkrétního člověka není ta nejlepší cesta?
Mimochodem doporučuji knihu: Henri J. M. Nouwen, Adam, Boží miláček, Cesta, Brno 2000.

S tím, co jste napsala o darování se Bohu, nelze než souhlasit. Je skutečně zajímavé, že Bůh často po člověku chce to, co by sám neočekával. Místo perfektního řečníka si vybral koktavého Mojžíše, místo učenců povolává za učedníky obyčejné rybáře... Nepožaduje od nich odborné znalosti, jediné co od nich chce, je, aby se mu zcela odevzdali. A pak je posílá a oni dělají divy. Nejen svými schopnostmi a vrozenými předpoklady, ale často i tím, pro co nadání neměli - protože právě tam se projeví Boží síla. Jestliže se člověk opírá pouze o své schopnosti, může sklouznout k tomu, že vlastně Boha ani potřebovat nebude, jesliže si však neustále uvědomuje svou neschopnost a poctivě plní Boží vůli, udělá často mnohem více.
Já třeba pokládám za jednu z nejhorších činností psaní dopisů - teď jich musím poslat několik denně; nikdy mi nešla práce s mládeží a teď strávím 14 hodin týdně ve školách s 3-18tiletými. A tak by se dalo pokračovat. :-) Kdo ví, jaké má Bůh ještě plány...