Odpověď:

Člověk může dělat spoustu špatných věcí. Z toho plynou dvě věci: na jednoho člověka asi nemohou dolehnout pokušení ke všem hříchům a také nemůže ani všem pokušením podlehnout. Je nutné rozlišit tři důležité pojmy: touha - pokušení - hřích.

1) Touha je zcela přirozená věc, součást lidské integrity. Z křesťanského hlediska je touha dílem Boha-Stvořitele, je tedy dobrá a požehnaná. Touha jako taková není sama o sobě hříchem; ovšem zatouží-li člověk po něčem, co by mohl získat pouze za cenu hříchu (hříšného jednání), již tím hřeší - viz Kristova slova v horském kázání (Mt 5,21nn).

2) Pokušení samo o sobě stále ještě není hříchem, pokud s ním člověk vědomě nesouhlasí a nepřijme je za své. Naopak překonat pokušení znamená vyhrát střet. V okamžiku, kdy si však k původním podnětům začne přidávat svoje vlastní myšlenky se již ocitá na půdě hříchu.

3) Hřích jako takový je důsledkem svobodného lidského jednání; člověk hřeší jen tehdy, když sám chce. Na hříchu z hlediska jeho původu, kořene, není nic lidského; ba naopak, hřích jako takový je ve své podstatě "nelidský", protože poškozuje člověka jako takového, tedy narušuje ideálního člověka jakožto Boží obraz; krom toho narušuje vztah mezi člověkem a jeho Stvořitelem.
Jistěže každý člověk na tomto světě hřeší. To ovšem není nic přirozeného a lidského, to je důsledek toho, čemu říkáme "dědičná vina". Člověk sám od sebe ve své podstatě není hříšný či nadobro zkažený hříchem, je však postižen a zůstává v něm náklonnost ke hříchu. Ta sama o sobě není hříchem, ovšem je třeba ji přemáhat. Kristus sám nás vybízí: "Už nehřeš!" (Jan 5,14; 8,11)
Převeďme si toto rozdělení na běžnou lidskou situaci:
Mladý člověk (podvědomě či vědomě) touží po lásce, po protějšku, po partnerovi opačného pohlaví. To je v pořádku; sexualita je Boží dar a souvisí s přirozeným řádem stvoření. Je-li tato touha naplněna dobrým způsobem, přináší požehnání a umožňuje člověku podílet se na Božím stvořitelském díle. Ne nadarmo je manželství svátostí.
Týž člověk je pochopitelně vystavován pokušení. V současné přesexualizované době se mu takřka nelze vyhnout. Není ještě hříchem, vsune-li se mu do vědomí obscénní představa či vybaví-li se mu smyslový vjem, jemuž se nemohl vyhnout (např. kupoval-li si noviny...); není ještě hříchem, když zahlédne pohlednou osobu druhého pohlaví, která se mu zalíbí. Ovšem v okamžiku, kdy tyto obscénní představy přijme za své, kdy začne plně vědomě toužit po druhém člověku, chce se jej zmocnit, uchvátit jej, učinit z něj objekt uspokojení svých pudů, kdy k tomu, co se mu vtírá do mysli zvenčí, začne přidávat své vlastní fantazie a představy, kdy zcela vědomě - byť zatím pouze v duchu - jedná proti Boží vůli a přikázání - hřeší.

Co se Ježíše Krista týká, byl vystaven pokušení jako každý jiný člověk. Ovšem jakého druhu pokušení, to se můžeme jen dohadovat. Z biblické zprávy víme, že jej ďábel vystavil pokušení protivit se Bohu, získat moc a slávu vlastními prostředky a nakonec se proti Bohu přímo postavit. To jsou v podstatě prapočátky všech dalších možných pokušení a hříchů.
Jinak sexuální pud rozhodně nebude nejsilnější, doporučuji porovnat sexuální a stravovací abstinenci. Ježíš cítil sympatie, prožíval přátelství, proč ne i pokušení, ale byl si vědomý důležitějších věcí, než aby se tím zabýval v myšlenkách. Rozdíl mezi Ježíšem a hřešícím člověkem byl v tom, že Ježíš žádnému pokušení nepodlehl. To je, koneckonců, výzva i pro nás: žádné pokušení není takové, aby mu člověk musel bezpodmínečně podlehnout.