Odpověď:

Ta otázka mě dost potěšila, sám si ji totiž často kladu. Ne proto, že bych pochyboval o rozdílnosti mezi psychoterapií a sv. smíření, ale právě proto, že to jsou oblasti příbuzné, někdy v určitých částech překrývající se. Vždy znovu dynamicky mapovat tu jejich příbuznost i rozdílnost je velmi užitečné, jinak bychom na jedné straně viděli jen půl člověka nebo na druhé straně by vznikla jen jakási dost nepoživatelná a neidentifikovatelná hmota pocitů a dojmů. Příbuznost zde bezesporu je, vždyť jde v obou případech o člověka a ten je jednotou tělesné, duševní i spirituální roviny. Akademickou řečí se psychoterapie definuje jako „léčba psychologickými prostředky“. A pak nemocí, která má být léčena, není přímo nějaké provinění. Při psychoterapii přesto často k otázce osobní lidské viny dojdeme a tím se dostáváme do hraniční oblasti. A tou je smíření. Jenže smíření není terapeutickou technikou, neodehrává se – předpokládám – mezi terapeutem a viníkem. Nýbrž mezi viníkem a tím, kdo byl vinou zasažen. Psychoterapeut může hodně pomoci, aby cesta smíření mezi skutečnými aktéry byla průchozí (a zde budiž zpovědníci také vynikajícími terapeuty), ale smíření pak jako takové není proces psychologický, ale bytostný. Mezi jednou bytostí a bytostí druhou. Carl Gustav Jung, velký to průzkumník na cestách lidského nevědomí, člověk, který by asi měl být psychoterapií skrz na skrz dogmaticky zapálen, prý píše někde tuto myšlenku: že lidé by měli více klečet ve zpovědnici, pak by jich tolik neleželo na psychoanalytických pohovkách nebo v nemocnicích (omlouvám se jungiánům nebo starému pánovi, jestli to necituji dostatečně přesně). Nejde mi totiž jen o „pocit odpuštění“, ale o odpuštění. Tedy potřebuji slyšet: Odpouštím Ti! To zodpovědný psychoterapeut říci nemůže. Ale kněz, jestli věřím (víra se zde nedá obejít) , že je v tu chvíli povolaným zvěstovatelem Božího usmíření, ten tuto bytostnou větu říci může. Odehrává se to v bytostném vztahu já a Bůh, já a církev, já a manželka, manžel, děti ...

Ještě trochu jinak: Psychoterapeut má jiné prostředky než kněz. Protože, jak už jsme řekli, psychoterapie je léčba psychologickými prostředky. Zatímco svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. Tyto prostředky naznačují, že kněz má také mnohem vyšší ambice než terapeut, nejde mu jen o vyrovnání se s pocity viny, o „otevření prostoru pro znovupovstání“ (i když to samozřejmě také!), ale jde mu o zprostředkování odpuštění, tedy přímo o setkání s Bohem. A to je mnohem víc než pocit a znovupovstání.
A nemyslím si, že je toto všechno v protikladu s Vašim pohledem, myslím-li na znění otázky: „protože i když bych snad mohl v určitém smyslu chápat rozdíl mezi knězem a terapeutem...“.

K druhé části Vašeho dotazu: Jsou kněží, kteří sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik absolvovali, a dobře ví, jak velké obohacení jim to skýtá pro jejich službu zpovědníka. Jsou jistě také i ti, kteří ničím takovým neprošli a přesto to a priori neznamená, že by museli svou službu zpovědníka konat špatně. Dlouhá zkušenost při svátosti smíření dala mnohým kněžím vysokou terapeutickou kvalifikaci. Přesto s Vámi plně souhlasím a moc bych si přál, aby kněží takovým sebezkušenostním výcvikem mohli projít. A nejenom to. Stejně tak je velmi vítaná nějaká forma trvalé supervize, pokud je se svátostí smíření často prakticky spojené duchovní doprovázení. V těchto věcech jsem opět umírněným optimistou a věřím, že se blýská na lepší časy.

Kvalifikovaná odpověď na tuto Vaši otázku by ale potřebovala nikoli rozsah několika stručných odstavečků, ale přinejmenším rozsah odpovídající doktorské práci. Jestli ji někdo napíše, měl bych zájem. Poctivě vrátím!

I já přeji hezký den.