Datum vložení: 7.3.2003
Zaměřím se tedy nejprve na líčení posledního soudu v Matoušově evangeliu (25; 31-46). Obsahuje závěrečné drama: slavný Kristův příchod, který se podobá třídění stáda; a dialogy se spravedlivými po pravici Božího trůnu a těmi druhými. (Jako bylo evangelium hlásáno všem, také soud se týká všech.)
Můžeme si to představit jako malbu na diptychu: jedna strana reaguje na šest situací hlad / žízeň, cizina / nahota, nemoc / vazba pomocí, ale ta druhá odpírá milosrdenství. A končí to, jak praví apoštol: soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. (Jak 2; 13)
Radikálnost etických požadavků, na jejichž základě se rozhodne o člověku, přitahuje i dnešní nevěřící svět. Na konci je člověk posouzen dle konkrétních skutků v běžných setkáních s potřebnými, a to buď ke spáse nebo ke zkáze. Zůstává nám ještě k vyjasnění vztah Syna člověka, který se představuje jako král-Mesiáš. Vždyť motivem oddělení od štěstí není jen neposkytnutí podpory, ale identifikace krále s těmi ubohými. Ta právě poukazuje na zavážnost gest solidarity. Protože ten, který spojuje svůj osud s nejmenšími, je král sedící na trůnu - je to Syn člověka přicházející ve slávě a doprovodu nebeských kůrů, který zároveň autoritou svého Otce zve do království.
Tímto prorockým obrazem se předvídá, co nastane během jeho posledního příchodu. To, co se obvykle označuje jako soud, jsou dva výroky: přijetí a požehnání anebo vyhnání a zlořečení těch po levici. Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. (Řím 2; 5)
Blahoslavení pak získávají království, a to nikoli na základě náboženského nebo morálního výkonu, ale protože sdíleli svůj osud se stavem Syna. Panovník se tak představuje v podobě bezbranného a ubohého člověka. Takové pojetí odpovídá perspektivě prvního evangelia, které ukazuje Mesiáše jako chudého, tichého, pokorného srdcem, milosrdného a soucitného.
Každý, kdo se věnuje těm nejmenším, plní vůli Otce, napodobuje Ježíše a potvrzuje věrnost evangeliu. Takže rozhodujícím kritériem pro spásu není praktická láska, ale její christologická hodnota.
To, co Matouš předkládá, je prorocké podobenství jako test: Jsi věrný evangeliu? Který má posloužit jako vybídnutí k odpovědnému očekávání příchodu Božího Syna.
K debatě, kdo je největší, je připojeno Janovo oznámení. (Lk 9; 49 + Mk 9; 40)
- Kdosi vyhání démony v Ježíšově jménu. (Navazuje to na přijetí dítěte v jeho jménu.) Pokus o omezení, protože nepatří ke skupině apoštolů, končí nařízením: "Nebraňte mu!"
Mesiáš, který se připravuje na smrt, prohlubuje vztahy ve společenství založené nikoliv na moci, ale péči o nejmenší. Podobně se obrací i navenek mimo jeho okruh; k těm, kteří jednají v jeho jménu. (I řečtí vymítači zkoušeli účinnost různých cizích jmen Jahwe, Šalamoun a podobně to líčí Skutky 19; 13nn.)
Jan, který překvapil exorcistu v akci, mu bránil, protože obdržel od Pána moc a netoleruje nikoho cizího, aby si ji přivlastnil. Jeho nevstřícný postoj se zakládá na tom, že dotyčný nepatří do skupiny Ježíšových následovníků a on je s ním od počátku. Ale Mistr nechce uzavřený okruh či "exkluzivní" monopol na zázraky. Exorcista vyhánějící démona v Jeho Jménu je v souladu s mesiášským posláním ohlásit konec moci zla.
Náboženská zkušenost není jen pro vyvolené, ale je udílena i dalším (srov. Nm 11; 24-30). Proti elitářským názorům, které mohou ohrozit křesťanské společenství obrací Ježíš pozornost na to, že se někdo nachází v obtížích - a církev má pracovat pro slabé. (A dokonce použije parafrázi "kdo není proti vám, je s vámi" z klasika - Ciceronovo: Te enim dicere audiebamus, nos omnis adversarios putare, nisi qui nobiscum essent; te omnis, qui contra te non essent, tuos.)
Otázka:
Chtěl bych vás poprosit o (pokud možno podrobnější) výklad smyslu těchto částí evangelií: Lukáš, Spor o prvenství 9, 49-50 a také Matouš, 25, O posledním soudu. Čerpám z ekumenického překladu. Byl bych rovněž velmi vděčný za eventuelní diskuzi k této otázce. Děkuji mnohokrátOdpověď:
Velice rád začínám odzadu (Také jste četli nejdřív v "Abíčku" komixy?).Zaměřím se tedy nejprve na líčení posledního soudu v Matoušově evangeliu (25; 31-46). Obsahuje závěrečné drama: slavný Kristův příchod, který se podobá třídění stáda; a dialogy se spravedlivými po pravici Božího trůnu a těmi druhými. (Jako bylo evangelium hlásáno všem, také soud se týká všech.)
Můžeme si to představit jako malbu na diptychu: jedna strana reaguje na šest situací hlad / žízeň, cizina / nahota, nemoc / vazba pomocí, ale ta druhá odpírá milosrdenství. A končí to, jak praví apoštol: soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. (Jak 2; 13)
Radikálnost etických požadavků, na jejichž základě se rozhodne o člověku, přitahuje i dnešní nevěřící svět. Na konci je člověk posouzen dle konkrétních skutků v běžných setkáních s potřebnými, a to buď ke spáse nebo ke zkáze. Zůstává nám ještě k vyjasnění vztah Syna člověka, který se představuje jako král-Mesiáš. Vždyť motivem oddělení od štěstí není jen neposkytnutí podpory, ale identifikace krále s těmi ubohými. Ta právě poukazuje na zavážnost gest solidarity. Protože ten, který spojuje svůj osud s nejmenšími, je král sedící na trůnu - je to Syn člověka přicházející ve slávě a doprovodu nebeských kůrů, který zároveň autoritou svého Otce zve do království.
Tímto prorockým obrazem se předvídá, co nastane během jeho posledního příchodu. To, co se obvykle označuje jako soud, jsou dva výroky: přijetí a požehnání anebo vyhnání a zlořečení těch po levici. Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. (Řím 2; 5)
Blahoslavení pak získávají království, a to nikoli na základě náboženského nebo morálního výkonu, ale protože sdíleli svůj osud se stavem Syna. Panovník se tak představuje v podobě bezbranného a ubohého člověka. Takové pojetí odpovídá perspektivě prvního evangelia, které ukazuje Mesiáše jako chudého, tichého, pokorného srdcem, milosrdného a soucitného.
Každý, kdo se věnuje těm nejmenším, plní vůli Otce, napodobuje Ježíše a potvrzuje věrnost evangeliu. Takže rozhodujícím kritériem pro spásu není praktická láska, ale její christologická hodnota.
To, co Matouš předkládá, je prorocké podobenství jako test: Jsi věrný evangeliu? Který má posloužit jako vybídnutí k odpovědnému očekávání příchodu Božího Syna.
K debatě, kdo je největší, je připojeno Janovo oznámení. (Lk 9; 49 + Mk 9; 40)
- Kdosi vyhání démony v Ježíšově jménu. (Navazuje to na přijetí dítěte v jeho jménu.) Pokus o omezení, protože nepatří ke skupině apoštolů, končí nařízením: "Nebraňte mu!"
Mesiáš, který se připravuje na smrt, prohlubuje vztahy ve společenství založené nikoliv na moci, ale péči o nejmenší. Podobně se obrací i navenek mimo jeho okruh; k těm, kteří jednají v jeho jménu. (I řečtí vymítači zkoušeli účinnost různých cizích jmen Jahwe, Šalamoun a podobně to líčí Skutky 19; 13nn.)
Jan, který překvapil exorcistu v akci, mu bránil, protože obdržel od Pána moc a netoleruje nikoho cizího, aby si ji přivlastnil. Jeho nevstřícný postoj se zakládá na tom, že dotyčný nepatří do skupiny Ježíšových následovníků a on je s ním od počátku. Ale Mistr nechce uzavřený okruh či "exkluzivní" monopol na zázraky. Exorcista vyhánějící démona v Jeho Jménu je v souladu s mesiášským posláním ohlásit konec moci zla.
Náboženská zkušenost není jen pro vyvolené, ale je udílena i dalším (srov. Nm 11; 24-30). Proti elitářským názorům, které mohou ohrozit křesťanské společenství obrací Ježíš pozornost na to, že se někdo nachází v obtížích - a církev má pracovat pro slabé. (A dokonce použije parafrázi "kdo není proti vám, je s vámi" z klasika - Ciceronovo: Te enim dicere audiebamus, nos omnis adversarios putare, nisi qui nobiscum essent; te omnis, qui contra te non essent, tuos.)
Na otázku odpověděl:
Marek Slatinský
