Nakladatelství Lidová demokracie
Nakladatelství Lidová demokracie. Tímto názvem bylo v letech 1953–1968 přejmenováno nakladatelství Vyšehrad. Nakladatelství Vyšehrad založil v roce 1934 vyšehradský probošt Bohumil Stašek. Od roku 1953 nakladatelství působilo pod názvem Lidová demokracie jako součást vydavatelství a nakladatelství ČSL. Vydavatelské oprávnění, kterým strana disponovala, však v novém, tzv. gestorském systému řízení československých nakladatelství omezilo nejen množství vydávaných titulů, ale i charakter produkce nakladatelství. Vedle publikací pro stranické potřeby (obvykle propagandistické sešity a brožury pro stranická školení) mu byla přiznána pouze specializace na český venkovský román 19. století. Vydavatelským možnostem a stranickým zájmům ČSL odpovídala struktura i odbornost řízení nakladatelství. Do čela podniku byl dosazen Rostislav Petera, který však do jeho chodu zasahoval již od roku 1949 z titulu člena předsednictva ČSL (v letech 1948–1963 a v roce 1970 byl šéfredaktorem deníku Lidová demokracie, od roku 1971 členem federálních vlád a od roku 1973 předsedou ČSL). Funkci vedoucí redaktorky od roku 1953 vykonávala Jiřina Voříšková. Součástí vydavatelského podniku ČSL byla od roku 1953 též Inzertní, propagační a reklamní agentura IPRA, která využila rozporů v platných zákonech a předpisech a svou činnost záhy rozšířila o projekční práce. Tento krok však režimu umožnil uskutečnit další justiční útok na ČSL, spočívající v obvinění několika funkcionářů z hospodářské kriminality (náměstek ředitele nakladatelství Jan Jůza byl odsouzen na 18 let, počet odsouzených dosáhl několika desítek; někteří byli propuštěni na základě amnestie v roce 1960, jiní až v polovině šedesátých let). V červnu 1963 byl odvolán ředitel Petera a na jeho místo nastoupil dosavadní náměstek a stranický funkcionář Václav Červený, který zůstal ředitelem až do roku 1968. Funkci šéfredaktora v šedesátých letech zastávali Stanislav Richter a Jan David. V roce 1968 se na základě veřejné výzvy řady osobností české kultury nakladatelství vrátilo k původnímu názvu Vyšehrad, nadále však zůstalo součástí stranického vydavatelského podniku. Produkce nakladatelství Lidová demokracie se uprostřed padesátých let nuceně omezila na politickou literaturu vydávanou pro stranické potřeby. V Politické knihovně Československé strany lidové (1950–1964, 63 sv., red. Rostislav Petera), která vznikla ještě pod hlavičkou Vyšehradu, opakovaně vycházely prorežimní publikace Josefa Plojhara, sborníky k výročím strany, politické úvahy, popř. reportáže z cest po východních zemích; později na ni volně navázala Edice Ústřední politické školy ČSL (1965–1967, 5 sv.). Již v roce 1956 však vzniká beletristická řada Vyšehrad (1956–1968, 84 sv.), v níž vedle klasické české literatury (mj. Jindřich Šimon Baar, Jan z Hvězdy, Čeněk Kramoliš, Matěj Anastasia Šimáček, Václav Beneš Třebízský ad.) vyšla díla Heleny a Vladimíra Bochořákových, Jiřího Brabence, Miloslava Bureše, Jaroslava Durycha, Ladislava Dvořáka, Sonji Špálové, Jana Weisse či Legenda o svaté Kateřině v přebásnění Kamila Bednáře, a také různorodá směs překladů (mj. první vydání děl Kate O’Brienové, Carla Coccioliho, Jana Dobraczyńského, Zofie Kossakové, Takaši Nagaie, Ericha Marii Remarqua, Franze Werfela) a reedic populárních autorů (zejm. Lewis Wallace a jeho román Ben Hur nebo romány Sigrid Undsetové).Malomocný král
Saladin přemýšlel často o názorech svého vychovatele. Chvílemi byl hotov uznat jejich pravdu, časem ji s hněvem odvrhoval. Bitva u Montgisardu byla jejím oslňujícím, důrazným potvrzením, stejně tak lidé, jako byl Balduin IV., arcibiskup Vilém, starý de Thoron… Ale to byly výjimky. Řídké, nečetné výjimky. Frankové jako celek mohli spíše víru jimi vyznávanou někomu zhnusit. Jako celek byli svárliví, malicherní, žádostiví, krutí a prázdní. Nenašlo by se v nich nic, co by dokazovalo, že obcují s Bohem a že jsou tím Božím dotykem posvěcováni.
Zpět
