Malomocný král

Autor knihy: Zofja Kossaková
Nakladatelství: Nakladatelství Lidová demokracie

Rychle nabyl, rychle pozbyl. Taková byla moje přibližná představa o dějinách jeruzalémského království, než jsem vzala do ruky román Zofji Kossakové Malomocný král, který se právě v tomto historickém období odehrává. Všichni asi víme, jak západní křesťané Boží hrob a další místa v současném Izraeli získali, ale co vlastně víme o tom, jak je zase ztratili? To a ještě mnohem víc nám může osvětlit tento román.


Děj knihy začíná zhruba někdy v druhé polovině 12. století. Vládcem jeruzalémského království je v té době Balduin IV., jehož hlavní „tajemství“, které se snažil před světem skrývat, prozrazuje už název knihy – trpěl malomocenstvím, které v té době nebylo možné léčit. Jeho tělo se tak postupně „rozkládalo zaživa“. Přestože byl nemocný, byl Balduin IV. velmi odvážný a energický král i vojevůdce. To prokázal především v bitvě u Montgisardu, před kterou ho museli na koně přivázat. Přesto v ní v čele svého vojska zvítězil proti muslimské převaze.


Kromě poutavého líčení událostí vpravdě historických obsahuje kniha i velice zajímavé úvahové pasáže. Takto například některé z postav uvažují o významu jeruzalémského království:
Arcibiskup z Tyru napjatě poslouchal.
„Rozumím, milostivý pane, co chcete říci. Je jisté, že naše zbožnost zůstala pozadu. Nedostává se jí dřívější horlivé prostoty. Snad je to tím, že svatost nemůže být majetkem někoho z lidí. Ze svatosti si nemůže nikdo vyvozovat důvod k slávě. Ba, nesmí se ani domnívat, že je jejím pánem, protože by ji hned ztratil. Pro každého jiného bude živá, jenom ne pro něho! Kdo činí ze svatosti zřídlo dočasné moci, buduje zeď mezi ní a sebou. My jsme se stali vlastníky Svatého hrobu, ale svatost vlastnictví nesnáší. Jeruzalém by neměl patřit nikomu. Kéž by sem přicházel každý, kdo by se zde chtěl modlit. Kéž by Svatý hrob střehli chudí mniši, takoví jako lazaristé, kteří by kromě zásluh v nebi nic neměli. Poutníci, přicházející k Svatému hrobu, neprahnou po zisku, nýbrž jenom po odpuštění hříchů, po palmě z Jericha a po vodě z Jordánu. Nechtějí zabrat Svatý hrob do svého vlastnictví, a proto jej odnášejí s sebou. S podobným pocitem šli sem naši dědové a otcové, křižáci. My – ne. My se zde cítíme pány. A Bůh to asi neschvaluje! Nemohou zde být zároveň Král Nebes a král země. Godfrid Lotrinský to chápal dobře. Nechtěl korunu. Sebe nazýval Strážcem Svatého hrobu. Žil v chudobě…“

„Godfrid?“ podivil se Balduin. „Sám jste mne, otče, učil, že Godfrid byl slabým králem a že teprve Balduin I. utvrdil jeruzalémskou moc!“
Učený historik si přetřel v rozpacích čelo.

„Ovšem,“ přiznal spěšně. „To, můj drahý chlapče, milostivý pane, záleží na tom, s jakého stanoviska věc rozvažujeme. Balduin I. byl neobyčejným vladařem. Moudrý a předvídavý, snad příliš tělesný a milující bohatství, ale král. On vytvořil jeruzalémské panství. Ale zároveň ztratil Svatý hrob. Rozumíte, co chci říci? Vytvořil stát, stát z krve a kostí, jako jsou jiná mocnářství. Ale kde jsou stát a jeho vymoženosti, tam již nezbývá mnoho místa pro svatost. Zaniklo Království Ducha.“

„Co tedy počít?“ zeptal se Balduin. „Přenést sídelní město do Askalonu nebo do Jaffy?“
„Pomohlo by to? U nás se dějí zlé věci! Někdy, když vidím všelijaké ty ohavnice, které zde chodí, myslím s hrůzou na to, je-li dobře, že království jeruzalémské vůbec je…“
„Při Svatém kopí!“ vykřikl ohromený král. „Vy byste chtěl, aby se sem vrátili pohané?“
„Bůh uchovej! Ne! Na to se nesmí ani pomyslit! Mluvím o státě. Jeruzalém by neměl náležet nikomu! Měl by patřit všem a nikomu. Nikdo kromě Krista by v něm neměl panovat.“


A takto se podivuje biskup, který přijel do jeruzalémského království na návštěvu:
Král se zvedl a ukončil shromáždění. Biskup z Beauvais, příjemné a starostlivé tváře, zvedl do výše obě ruce.
„Dovolte mi, milostivý pane, abych mohl promluvit! Již několik hodin se zde soužím a neodvažuji se dát jednu jedinou otázku… Ale když biskup Aubert…“
„Mluvte, Vaše Velebnosti, bez obavy!“

Balduin znovu usedl. Lazaristé, kteří již přistoupili, aby mu pomohli sestoupit se stupně, couvli. Všichni patřili zvědavě na cizího biskupa, který se potýkal s vlastní nesmělostí a nakonec řekl div ne s pláčem:
„Milostivý pane, urození baroni! Nebudu vám líčit, s jakým pocitem jsme jeli k vám… Jako k archandělům, střehoucím Nejsvětější svátost! Když však jsem přišel k vám, k strážcům Svatého hrobu, nevěřil jsem očím… Hrůza, hrůza! Dodnes se neodvážím říci, co jsem tu viděl, co jsem tu slyšel! Ale nejhoršímu nemohu uvěřit! Nemohu to vměstnat do hlavy! Proto se chci na to zeptat samotného milostivého pána a urozené rady… A povězte mi po křesťansku, po rytířsku, je-li to pravda, či lež!“

„Mluvte jasněji, Vaše Velebnosti, oč vám jde? Odpovíme vám poctivě…“
Biskup zalomil rukama. Slova mu uvázla v hrdle.
„Tedy se odvážím… Nemějte mi za zlé mou upřímnost! Že se neštítíte přítomnosti pohanů, to bohužel již vidím. Je jich v městě plno. Ale povídá se, že v jednom místě, místě, nevzpomínám kterém…“
„V Saint Jean d’Acru,“ napověděl mu de Thoron.
„Ano, v Saint Jean d’Acru! Hle, v tom místě je prý kostel a mešita, svatyně křesťanská a tržiště pohanské, pod jednou střechou!“
Zaclonil dlaněmi tvář a čekal na odpověď. Král pokynul rukou pohybem smrtelné únavy.
„To je pravda,“ řekl. „Kníže z Tripolisu, vysvětlete to blíže!“
„Pravda?“ zasténal biskup z Beauvais, „je to pravda?“
Pohlédl zoufale po přítomných duchovních. Mlčeli. Raymund počal hovořit obvyklým, klidným hlasem.

„Poslouchejte, Vaše Důstojnosti! Poněvadž jste přijel z domova, nemůžete pochopit mnoho věcí, které se nám zdají prosté. My zde jsme s musulmany v ustavičném boji. Dvě, tři léta je příměří, deset let je válka. Ve válce je to různé. Ten na voze, druhý pod vozem. Jak se to komu podaří. Některá přímořská města přecházejí z rukou do rukou. Zařídili jsme to proto tak, že kromě Jeruzaléma, kde vedle svatyň Páně nesmí být žádné jiné svatyně, necháváme v každém městě jednu mešitu, aby musulmané měli místo, kde by mohli konat své pobožnosti. Za to v případě, kdyby se osud obrátil a oni dobyli města, nezničí naše chrámy a nebudou bránit do nich přístupu. Tak jsme to smluvili. V Saint Jean d’Acru mešity nejsou. Byly spáleny při útoku. Ale katedrála je veliká. Konečně, byla udělána z mešity. Oddělili jsme pro musulmany jednu loď. Se zvláštním vchodem. Křesťané a pohané se vůbec nestýkají a vzájemně si neškodí. Soudíme, že to není hříchem ani urážkou Pána našeho…“
Biskup z Beauvais neodtrhoval dlaní od tváře.
„Bože, Bože!“ šeptal. „A já tomu nechtěl věřit. Nemohl jsem tomu uvěřit! Kostel a mešita! Jako by si byly rovny! Pravá víra a hnusné modloslužebnictví!“
„Musulmané nejsou modloslužebníci,“ přerušil ho Raymund, neskrývaje nelibost. „Věří v jednoho boha, ne v bůžky…“


A sultán Saladin, dřív než vyrazí do vítězné bitvy, která znamená zánik jeruzalémského království, uvažuje o víře svých nepřátel:
Saladin přemýšlel často o názorech svého vychovatele. Chvílemi byl hotov uznat jejich pravdu, časem ji s hněvem odvrhoval. Bitva u Montgisardu byla jejím oslňujícím, důrazným potvrzením, stejně tak lidé, jako byl Balduin IV., arcibiskup Vilém, starý de Thoron… Ale to byly výjimky. Řídké, nečetné výjimky. Frankové jako celek mohli spíše víru jimi vyznávanou někomu zhnusit. Jako celek byli svárliví, malicherní, žádostiví, krutí a prázdní. Nenašlo by se v nich nic, co by dokazovalo, že obcují s Bohem a že jsou tím Božím dotykem posvěcováni.
A sultán, váhající mezi myšlenkami vštípenými mu starým vychovatelem, a tím, co říkala skutečnost, otálel s vypovězením války Frankům. Raději by napřed poznal lépe jejich víru, aby rozřešil jednou provždycky pochybnosti. Neklid mudrce, toužícího po nejlepší formě, jak dosáhnout Boha, převládl rozhořčení vladaře. U vědomí početní převahy i moci, lhostejný k stálým přepadům a nesmyslným výbojům baronů, klidně vyčkával v nevelké vzdálenosti od hranic Damašku jako velký, plavý lev, rozmýšlející se, má-li skočit na kořist, nebo má-li jí dovolit ještě žít.
Zvědavě naslouchal všem zprávám o jeruzalémském dvoře. Přinášeli je ochotně Arméni, udržující přátelský poměr k oběma stranám. Zprávy, které přinášeli, nebyly povzbuzující. Král i královna jsou proslulí krásou. Je to jediná dobrá věc, již možno o nich povědět. Královna myslí jenom na pletky a zábavy. Král nemá vlastní vůli ani mínění. Je povolným nástrojem v ruce templářského velmistra. Velmistr nyní získal čelné postavení ve státě.
„Běda v takovém případě království!“ pravil Saladin, když to slyšel. Znal z doslechu Gerarda de Ridefort.


Myslím, že tato kniha Zofji Kossakové je stále aktuální. Jednak se s ní můžeme lépe vžít do historických událostí v době jeruzalémského království, jednak se s ní můžeme „procházet“ po místech, která jsou pro nás křesťany svatá i dnes. A stále aktuální jsou i úvahy o smyslu království, příp. o světské moci církve, o tom, jestli křesťané mohou sdílet s lidmi jiného vyznání jeden modlitební prostor, nebo o tom, jakým svědectvím jsme jako křesťané pro další lidi.