Láska za lásku

Autor knihy: Jiří Anderle
Nakladatelství: Radioservis

Život je jako jízda na kolotoči. Nejdříve nasedneme, pak se roztočíme stále rychleji, stoupáme vzhůru, a když jsme nejvýš, kolotoč se zastavuje, náš let končí a my klesneme na zem, odkud jsme vzlétli.

17 let docházel do studia Českého rozhlasu Jiří Anderle - herec mim Černého divadla, výtvarník, grafik, … a především ČLOVĚK. Z odvysílaných rozhovorů vznikla nádherná kniha vzpomínek na dětství, rodiče, školu, malou vesnici a její obyvatele. Laskavé vyprávění o tom, co ho ovlivnilo a pak provázelo v dalším životě. Moudrost, porozumění, životní vyzrálost a především LÁSKA sálá z každičké kapitoly, byť mnohé příhody a události nejsou vůbec veselé. Dnes, obklopeni spěchem, násilím ve světě, starostmi a kdovíčím dalším je kniha sametovým pohlazením po duši a připomenutím, že dobro je to, co druhým můžeme předat a co nakonec vytrvá.

Je toho málo, co vím o prababičce. Ani o pradědečkovi nevím moc. Přitom stačilo málo, stačilo se zeptat. Jmenovali se Kapounojc, těch bylo v Pavlíkově víc. Jejich dcera, moje babička, si asi moc věcí pamatovala. Bohužel, zůstaly mi v mysli jenom útržky vyprávění, připomínající zažloutlé stránky starého, rozpadajícího kalendáře. Občas se jich v duchu rozpačitě ptáme: To je všechno? Tomuhle se říkalo život? Ale i oni by se mohli zeptat, jaký životaběh potkal nás. I oni by našemu tápání mohli položit tu samou otázku a konstatovat: To už má být všechno?

Papoušek na mě kouká, diví se a říká si: Co to tady vykládáš? Jaké tragédie to popisuješ? Ale je to tak, slyšeli jsme většinou o těžkém, svízelném životě, který mockrát skončil předčasně. Smrt je součástí životů, pohled na nebožtíka poučením, že prach jsi a v prach se obrátíš. Tenkrát, v devatenáctém století, se nežilo lehce, o smrti se vyprávělo stejně klidně jako o pile, která je tupá, jako o kamnech, které potřebují vymést, o krupobití, které potlouklo ovoce i obilí. Lidé ctili Desatero a řídili se poučením, že co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Když nemůžeš pomoct, neškoď.

Jak to, že tenkrát lidi všechno statečně nesli? Čím to, že dnes jsme jiní, že jsme nespokojení s naším žitím, přecitlivělí, ženoucí se za pocity slasti a vzrušení? Že nebezpečí, brutalita, krutost a hazard je žádoucí obraz vezdejšího dne a přitom smrt, jak jen můžeme, ze života vytěsňujeme? Proč se neumíme srovnat se smrtí blízkých, nesdílíme s nimi jejich bolest a odcházení ze světa? Jak to, že své blízké poslední hodiny nedržíme za ruku a péči o ně svěřujeme do rukou jiných? Přitom každodenně, možná i s podivnou hltavou zvědavostí, v televizi sledujeme zkázu a umírání.

Utrpení neznámých lidí snad už většinou nikomu nic neříká. Možná i proto se nám zdají příběhy našich předků neuvěřitelné. Sice nás rozesmutní, ale vnímáme je, jakoby se odehrály v dávnověku.

Po listopadovém převratu létám často do New Yorku. V roce 1997 navštěvuji i Metropolitní muzeum. Procházím sálem, kde visí největší díla kresby a grafiky posledních pěti století, Dürer, Rembrandt, Goya, van Gogh, Picasso … a v tom jako bych dostal ránu pěstí mezi oči. Další grafika má název Jiří Anderle – Zavřené dveře 1976. Vzpomněl jsem si na maminku: „ Ty nemehlo, co z tebe bude? Neumíš ani přihnat husy od rybníka. Vždyť ti jedna chybí!“ Ta moje zlatá maminka se svatozáří ...

Jiří Anderle, jehož grafiky jsou dnes součástí sbírek nejprestižnějších muzeí a galerií, natočil bez nároku na honorář 280 pokračovaní oblíbeného a posluchači rozhlasu žádaného pořadu. I to o čemsi svědčí …