Mlčení

Autor knihy: Šúsaku Endó
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Kniha japonského spisovatele Šúsakua Endóa Mlčení o pronásledování japonských křesťanů a portugalských misionářů v 17. století? To bude drsné a asi to nedám, pomyslela jsem si, když se přede mnou objevila možnost do knihy nahlédnout. Třikrát jsem knihu odložila, ale zase jsem ji vzala do rukou, a nakonec jsem ji dočetla z jedné vody načisto.

Zase se mi potvrdilo, že geniální věci bývají prosté. Nevelká knížka obsahuje příběh portugalského jezuity, který se v době nejkrutějšího pronásledování křesťanství tajně vydává do Japonska, aby tam sloužil místním věřícím, a také aby pátral po osudu svého bývalého učitele, o němž se proslýchá, že veřejně odpadl od víry. Poměrně obsáhlý úvod ho historie Japonska a křesťanských misií v době po sv. Františku Xaverském je dobré nevynechat, protože pak člověk snáze pochopí jemné nuance příběhu.

Rodrigues ví, že mise nemá naději na úspěch, přesto statečně směřuje svůj život tomuto jedinému cíli: sloužit zbytkům křesťanů v Japonsku a vyhledat p. Ferreiru, který možná potřebuje pomoc. Rodrigues prochází zkouškami pevnosti ve víře i pochybnostmi o Bohu a hledá sílu v připodobnění se utrpení Kristovu. Když zažije utrpení nevinných křesťanů a bolestně zakusí svoji vlastní slabost, která jej zbaví posledních zbytků pýchy, změní se i jeho pocity odporu ke zbabělému Kičidžiró, který se opakovaně vrací pro rozhřešení, aby zítra znovu zradil. Celým příběhem se prolíná hledání Kristovy tváře, hledání Krista a smyslu toho všeho utrpení. Proč Bůh mlčí k tak strašnému mučení křesťanů?

Happy end se nekoná, ani slavná mučednická smrt nepřichází. Rodrigues je geniálně bestiálními praktikami donucen zříci se víry a dále žít s pocitem, že veřejně zradil Krista tím, že šlápl na jeho obraz. A Kičidžiró znovu pod oknem křičí a žádá rozhřešení …

A kdo jsem já, Pane? Otázka, která se nevyhnutelně vynoří během čtení příběhu. Kolik je ve mně Rodriguese, odhodlaného přinášet Krista světu, který o něj mírně řečeno nestojí? Kolik je ve mně zbabělého a odporného Kičidžiróa, který se ani nesnaží stát rovně a hrst stříbrných (dosaďte si tam, co je libo) je mu milejší, než věrnost ve víře? Každé poctivé zpytování svědomí zejména před svatou zpovědí nám může hodně napovědět.

Odpoledne se obloha trochu vyjasnila. V louži po dešti se odráželo blankytné nebe a bílé mráčky. Sedl jsem si na bobek a v touze svlažit svůj zpocený obličej jsem hrábl do těch bílých mraků. Zmizely a namísto nich se vynořila tvář muže, vyhublá, propadlá tvář. Proč jsem si při tom vzpomněl na jinou tvář? Po staletí ruce nesčetných malířů malovaly znovu a znovu tvář Ukřižovaného. Nikdo z nich ho neviděl, vkládali však do svých obrazů modlitby a sny celého lidstva a vytvářeli tak tvář nad jiné krásnou a svatou. Jeho skutečná tvář vypadala jistě ještě vznešeněji. Ale to, co se teď odráželo v dešťové vodě, byl obličej zarostlý vousy a potřísněný blátem, zrůzněný neklidem a únavou pronásledovaného.

…

Náhle mi vytanula vzpomínka na hukot moře, který k nám někdy večer doléhal, když jsme se s Garrpem skrývali v horách. Zvuk vln tam ve tmě zazníval jak dunění bubnu. Celou noc vlny nesmyslně narážely na břeh a zase se vracely, stáhly se a znovu udeřily. Vlny moře, které lhostejně umývalo mrtvá těla Mokičiho a Ičizóa, pak je pohltilo a i teď po jejich smrti se tu táhne do dáli se stále stejným výrazem. A Bůh mlčí jako to moře. Stále mlčí.

Tak to není, zavrtěl jsem hlavou. Kdyby Bůh nebyl, člověk by určitě nemohl unést tu jednotvárnost moře, tu zlověstnou netečnost –
Ale co kdyby – co kdyby –, šeptal mi v koutku duše nějaký jiný hlas. Kdyby snad Bůh nebyl –
Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! Jak absurdním dramatem by byla oběť Mokičiho a Ičizóa připoutaných ke kůlu a odplavených vlnami. Jak směšná iluze, za níž šli misionáři, kteří potřebovali tři roky k tomu, aby se sem přes daleká moře dostali. A nakonec já – jaký nesmysl to provádím, když se tu teď ploužím horami, kde není živé duše?

Utrhl jsem trávu a usilovně ji žvýkal. Snažil jsem se potlačit tyto myšlenky, jako když člověk bojuje s nutkáním zvracet. Věděl jsem, že největší hřích vůči Bohu je zoufalství, ale nemohl jsem pochopit Boží mlčení. „Hospodin zachraňuje spravedlivého z plamenů, které zachvátí pět měst.“ A když tedy tato neplodná země je neustále pustošena ohněm a na stromech plody nedozrávají, měl by se aspoň slovíčkem zastat svých věrných.

Rozeběhl jsem se po svahu a klouzal po něm dolů. Bál jsem se, že při pomalé chůzi by do mého vědomí pronikly nečisté myšlenky. Kdybych je přijal, bylo by se to, v čem jsem až dodneška viděl smysl svého života, beznadějně rozpadlo.